HIM✔

22. Kapitola

 Ležíme v písku vedle sebe s pohledy upřenými na noční oblohu a nevnímáme nic. Nebo tedy alespoň já nevnímám nic jiného, než ten neskonalý pocit radosti, volnosti a lásky. Před malou chvílí jsme vylezli z vody a studený písek se mi nepříjemně lepí na záda. To jde však vedle, protože mi Dominik daroval další krásnou vzpomínku do sbírky. A také se ještě víc usadil v mém srdci.

Moje ruka je jen nepatrný kousek od té jeho a já vší silou odolávám pokušení chytit ji do svých spárů a usnout. Nic jiného by mi totiž ke štěstí nechybělo. Tento den začal tak průměrně, jak jen mohl. Chvilkami ho vylepšovali Josh a Lucy svou přítomností, jenže ten telefonát to zcela zastínil. A pak, když už jsem nedoufal v nic, co by mě mohlo dostat z té depresivní nálady, si přijde on a pohltí můj mozek, nitro i srdce takovou lavinou emocí, které mě odvádí do jiné dimenze. Tak, jako to dokázal vždycky jen on.

Otáčím na něj svou hlavu a zahledím se do boku jeho tváře. Působí tak klidně a spokojeně, když se v jeho tmavých očích odráží hvězdy. Co se týče vzhledu, nemohl jsem si vybrat ten lepší typ. A co se týče povahově...to je kapitola na jindy, ne na teď. Hlavně, že v tuto chvíli, kdy jsme spolu, se chová jako za starých časů a nesnaží se mě ulovit nebo hůř. Ignorovat. Když kolem sebe nemá tu svou partičku, je jemný, citlivý a milý. Když je s nimi, je z něj jeden z nich. Bezohledný, arogantní lovec. Zajímalo by mě, zda i on si sem plánuje přivést nějakou dívku.

Jako by vycítil, že na něj koukám, se na mě periferně podívá a nakonec se zcela otočí na bok a rukou si podepře hlavu. Jeho tvář teď zdobí milý úsměv, pod jehož náporem se můj mozek roztéká na ubohou břečku, která kdysi fungovala docela dobře. Přál bych si, aby tenhle moment trval navždy. I když je to nemožné.

„Copak?" zeptá se nevinně. Jeho hlas se zabodává do každičké části mého těla. A jeho skenující pohled mě přivádí do rozpaků. Alespoň, že není nahý, i když jeho odhalená hruď mi respiraci nikterak neulehčuje.

„Nic," odpovím a také se otočím na bok. Cítím, jak se z mých zad odlupují částečky písku, což mě lechtá a já si vzpomenu na Joshe. Jeho obraz se však ihned rozplývá, když se zahledím do jeho očí.

„Něco určitě jo, jinak bys mě tak nepozoroval," popíchne mě s prohlubujícím se úsměvem.

„Nic v tom není, prostě mě jen zajímalo, jak se tváříš," odvětím s pobavením v hlase, i když jsem nervózní. Tahle chvíle přímo páchne citovým vypětím a já se bojím, že by z mých úst mohlo vyletět něco, čeho bych mohl později litovat. Což mě přivádí k myšlence, že se realita vrací zpátky. Že kvůli mně se i do těchto končin dostává ta strašná zmije jménem osud.

„A co jsi usoudil?" zamrká ještě nevinněji a naschvál odvrátí svůj pohled na oblohu a pak zpátky na mě. Kdyby jen tak věděl, že už jsem před tolika měsíci usoudil, že jeho tvář museli vytesat andělé. Kdyby jen tak tušil, co se mnou jeho tvář provádí. Jenže to je samé kdyby.

„Že jsi spokojenej," pohodím volným ramenem jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Přitom záleží. Víc, než si dokážu přiznat.

„Pfe," odfrkne si a úsměv na chvíli mizí z jeho rtů, které mě stále častěji vybízejí k nemravnému úkonu. Alespoň, kdybych po nich mohl přejet bříškem prstu, abych zjistil, jestli jsou opravdu tak hebké, jaké se zdají být. Jenže i to je moc riskantní.

„Co je?" zeptám se úsečně. Co se mu nelíbí?

„Prej spokojenej," vyplivne, jako by to bylo něco jedovatého. „Já nejsem spokojenej." Nějaký ostrý hrot se mi zabodne přímo doprostřed hrudi a zhoršuje už tak moje dýchací problémy.