HIM✔

3. Kapitola

 Žít ve strachu z toho, že se něco pohnojí a zničehonic někdo zjistí, že jste to, co jste, není nic, co byste chtěli zažívat. Já si tím procházím každý den a používám veškerých prostředků pro to, aby nikdo nepřišel na moje tajemství. Těmi veškerými prostředky myslím lhaní, jelikož ničím jiným se ani bránit nemůžete. Občas si přijdu jako vězeň ve svojí vlastní kůži, protože když si to všechno zpětně tak přehraji, nevybral jsem si nic z toho, co mě potkalo.

Po té osudné noci následovala řádka děsivých měsíců, které už nikdy nechci zažít. Boj sám se sebou byl ten nejtěžší úkol v mém životě. Moje mysl i vnitřní pocity s každou minutou zápasili, jak moc mi úkol znesnadnit a neustále mi vytvářeli jeho obraz před očima. Po večerech jsem se snažil nespat, jen abych ho zase neměl před očima. Se zbytkem svých sil jsem se snažil oddálit to, co bylo nevyhnutelné. Už od začátku bylo jasné, že jsem svůj boj prohrál a já si tak teď říkám, co by se stalo, kdybych tenkrát nepotřeboval čerstvý vzduch a nešel na verandu. Co by se stalo, kdyby za mnou nepřišel a oblohu neprořízlo červené světlo onoho ohňostroje, který změnil můj život.

Dá se říci, že když jsem přišel domů, všechno proběhlo stereotypně. Mamka se v obývacím pokoji starala o malou sestřičku, zatímco táta byl v práci až do večera. Já zaplul s hlasitým pozdravem do kuchyně, nabral jsem si jídlo a v tichosti jsem se ubíral myšlenkami na můj poslední rozhovor s Dominikem. Nechtěl jsem, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo a už vůbec jsem nechtěl, aby si myslel, že mu nevěřím. Jenže když si to tak vezmu, nevím, jestli mu mohu věřit.

On byl vždy hrozně sdílný a o všech drbech, které se k němu dostaly, se ihned přišel poradit se mnou. Díky němu jsem vždy věděl, co se protlouká chodbami základní školy a společně jsme se dotyčnému vždy posmívali. Jak dětinské. Jenže teď nevím, jestli v té své partičce fotbalistů nemá někoho, komu říká drby podobně tak, jako mně. Moje zamilovaná stránka se mě už hodnou chvíli snaží přesvědčit, že tomu tak není, a že jsem pro Dominika jedinečný. Jenže moje racionální stránka říká, že každý se dá nahradit. Alespoň v některých ohledech.

Venku už se setmělo a můj pokoj prozařuje světlo ze zářivky na stropě, zatímco sedím u stolu a pročítám si staré zápisky, které jsem si dělal v dobách, kdy mi bylo nejhůř. Jedná se spíš o dopisy lidem, které mám rád, a kterým jsem chtěl říct, co se se mnou děje. Všechno je to bezpečně uschované u zdi pod mojí postelí v malé a opotřebované krabici, na níž by nikdo z rodiny nenechal ani pohled.

Tenhle dopis, který svírám v ruce, jsem psal právě jemu. Je tam spíš omluva za to, jak jsem pošlapal naše přátelství a jak moc jsem mu ukřivdil. Nikdy jsem si o něm totiž nemyslel, že je namachrovaný parchant. A už vůbec bych ho nikdy nedokázal nenávidět, což mu tam vlastně píši vzápětí i s vyznáním mých zmatených pocitů ohledně něj. A jak tak čtu, myslím, že i moje minulé já, potýkající se se svými nejhoršími démony, to vědělo. Nikdy to však Dominikovi nevyvrátilo.

„Majku, pojď dolů," ozve se z dolního patra, odkud jsem slyšel bouchnutí dveří. Zřejmě už přišel táta z práce. Abych nějak nastínil náš řád doma a kdo že jsou vlastně moji rodiče. Nenarodil jsem se v tomhle městě, ale přistěhovali jsme se sem krátce po mém porodu. Rodiče si tenkrát usmysleli, že vyrůstání pro mě v poklidném městečku bude jednodušší, než ve velkoměstě, kde se děti věčně dostávají do potíží a často končí v nápravných centrech.

Moje mamka je sestřička, ale momentálně je na mateřské dovolené, neboť do naší rodiny před dvěma měsíci přibyla nová posila se jménem Emily. Zda jsem si někdy přál nějakého sourozence? Ani nevím, vždy jsem bral jako svého bratra Dominika, a tak mi ani sourozenec nechyběl. Jenže když se na to kouknu z hlediska staršího bráchy, je opravdu dobře, že mám někoho, na koho se budu moci obrátit, až oba budeme dospělí a na vlastní pěst. Nevěřím totiž, že přátelství vydrží až do konce života. Sourozenecké pouto však ano.