HIM✔

72. Kapitola

 Vzdálený šum, který se ozývá mou hlavou jen dokazuje, že stále žiji, dýchám a cítím. Oči, které jsou neustále zalité slanými kapkami bolesti, se rozsypávají na mou sinalou tvář jako korále, z nichž je možné vytvořit řetěz či obrazec. Obrazec všeho, co jsem kdy s Dominikem zažil a prožil. Lidé kolem mě pochodují a rozmlouvají mezi sebou nejen nesrozumitelnou řečí, ale také gesty, které působí až moc zbrkle na moje vnímání. Jediné, co zahaluje mou mysl a srdce, je on. On, jak se na mě usmívá, když je šťastný. On, když na mě šibalsky mrká a šeptá mi, že by se se mnou chtěl vysprchovat. On, když mě obdařuje svým starostlivým pohledem. On, když je zdravý a plný energie. Jenom on v celé své kráse.

Každá jedna slza, která proniká na světlo světa, představuje vzdálené vzpomínky, které jako by se ani nestaly v tomto světě. Jako bych je všechny prožil v jiné dimenzi, kde existuji jen já a on. A každá ta vzpomínka mě jen utvrzuje v přesvědčení, že to já můžu za všechno, co se stalo. Že moje nesnesitelná povaha plná sebestředných myšlenek v něm dokázala vzbudit pocit, že už na tomto světě nemá místo. Že má poslední slova vyřčená na jeho účet opravdu splnila svůj úděl a ublížila mu. A já se za to nenávidím. Nenávidím se za to, že zatímco on trpěl, já si stavěl bariéry. Myslel jsem jen sám na sebe. Na to, jak mi ublížil, aniž bych ho nechal, aby mi něco z toho, co se stalo vysvětlil. Abych mu dal možnost obhájit se.

V ruce křečovitě svírám dopis, který mi před malou chvílí předali Dominikovy rodiče. Jeho matka se posadila do křesla vedle mě a pronášela něco, čemu jsem nerozuměl. Čemu jsem možná ani nechtěl rozumět. A navíc se na mě ani nezlobila. Zasloužil bych si její hněv. Zasloužil bych si, aby mě proklínala, aby mi přála to nejhorší, co jen se mi může stát. Jenže ona místo toho svírala jednu mou ruku. Její oči vyplavovaly možná ještě větší množství slz, než ty moje, jemným a slabým hláskem ke mně něco promlouvala a nakonec, když mi do ruky předala dopis, mě políbila do plavých vlasů a odešla k ostatním.

Absolutně nevím, jak jsem se ocitl v nemocnici a ani netuším, jak je možné, že je tu i Josh s celou svou partou, Lucy, ředitel školy, moji rodiče nebo dokonce i Kai se svými příbuznými. Nepamatuji si, jak jsem se dostal z hlavního města zpět k nám a moje paměť se ani nesnaží najít nějaké spojitosti s tím vším. Upíná se čistě jen k tomu, co stojí v dopise, který jsem ještě nepřečetl. Stačilo mi jen vidět, že na záhlaví toho papíru je jedno slovo. Vysvětlení.

Všichni ho viděli. Doktor jim povolil krátkou návštěvu, jenže já se k tomu zkrátka nemohl přinutit. V mé hlavě ho stále vidím, jako někoho silného, věčně optimistického a plného energie. Ne někoho, kdo je připojený k přístrojům a vypadá to, jako by jeho duše opustila tělesnou schránku. Nedokážu se na něj jít podívat, protože jsem slabý. Protože jsem nanicovatý idiot, co neustále myslí jen na sebe a na to, jak je zhrzený chybami ostatních. Sám si ale neuvědomuje, že ty největší chyby způsobuje on. Nenávidím se za to.

Na sucho polknu a znovu rozevřu složený dopis. Musím si ho přečíst. Musím zjistit, co se mi celou dobu snažil sdělit. Co ho vedlo k tomu, aby mě podvedl. Co ho přimělo k tomu, aby dělal to, co dělal. A co všechno ho dohnalo k tomu poslednímu gestu. K poslednímu činu, který se mu zdál jako konečné řešení. K činu, jenž naznačuje, že neviděl jiné východisko ze situace, v níž se ocitl.

Setřu si slzy, i když je hned nahrazují jejich sestřičky a spadají už do některých kaněk, které jsou způsobené jeho slanými kapkami smutku. Jeho vzpomínkami. Jeho žalem. Vším tím, co v sobě dusil a neměl možnost vyslovit. Ne nahlas.

Drahý Majku,

nevím, jak bych měl začít, protože se ve mně děje tolik věcí a já nevím, co si s nimi počít. Nevím, jak mám dál pokračovat. Takže jestli tyhle řádky čteš, víš, co je jediným způsobem, jak všechno zastavit. Víš, co jsem provedl a moc se ti omlouvám za to, že jsem zbabělec a nedokázal jsem se s tebou rozloučit jiným způsobem.