HIM✔

55. Kapitola

 Cesta ubíhala jako po másle a všichni se skvěle bavili. V rádiu nám celou tu dobu hrál Shaneův playlist, zatímco jsme všichni sledovali, jak za sebou necháváme své domovy a blížíme se vstříc novým příležitostem. A já novému začátku, protože to přesně pro mě bude znamenat celý ten měsíc, kdy budu odloučen od své rodiny, svých nejlepších přátel a hlavně od něj. Celý měsíc, který nepochybně uteče jako voda. Přesto jsem si stanovil, že se na něj budu snažit myslet co nejméně. Dominik totiž zabírá až nezdravě moc místa v mé mysli. A správně by tam neměl být vůbec. Ne po tom, co provedl.

Před námi se právě rozkládá uzavřená hnědá brána, nad níž visí nápis Studios for YoungADULTS, což je název společnosti, která celou stáž a soutěž pořádá. Jak tak pozoruji, jedná se o komplex jedné velké budovy, která se lomí do dvou křídel a společně s bránou tak vytváří čtvercový obraz. Co je však za bránou, nám zůstává záhadou, protože tu nikdo nestojí, aby nás přivítal či přijal a nejsou tu ani ostatní soutěžící.

„Jsme tu včas?" ptá se Courtney podezíravě a jako první tak prolomí ticho, které od té doby, co jsme před bránu dorazili, v autě panovalo. I já si pokládám tu samou otázku, přesto jsem raději mlčel. Josh totiž vypadá docela rozhozeně a zkoumá ofocené instrukce ve svém telefonu.

„Podle všeho jsme tady měli být za pět minut čtyři a je...," odmlčí se a zrak přesune výš, kde zjišťuje hodinu, „tři čtvrtě, což znamená, že jsme tady ještě dřív, než jsme tady měli být."

„Třeba proto tady nikdo není, všichni jsou asi přesný jako hodinky," vyslovuje Aaron svou teorii nahlas. Ač to podal takovým tím pobaveným tónem, něco na tom bude. Tací lidé, s nimiž se máme setkat, bývají buď přesní jako hodinky samy a nebo jsou to naopak opozdilci. Četl jsem o tom sice v bulvárním časopise, když jsem byl mladší, ale teď se zdá, že to opravdu bude tak, jak to tam psali.

Přesunuji zrak znovu na Joshe, který je stále vyvedený z rovnováhy a neustále se otáčí, zda nezahlédne nějaký pohyb, který by se jen nepatrně mihnul mezerou mezi vraty a chodníkem. Je však tak úzká, že jako jediný vhodný čas, kdy by bylo možné něco zahlédnout, se jeví ten večerní, kdy už je slunce za obzorem. Teď je ale ještě moc světla na to, abychom byli schopni něco zahlédnout.

„Tak mě napadlo," ozývá se Shane zadumaně, „jak jsme na tom s tou písničkou, kterou zahrajeme?"

Dobrá otázka. Sice jsem byl několikrát u toho, kdy se dohadovali, jakou písničku ze svého sestaveného seznamu vyberou, nikdy jsem však neslyšel konečný verdikt. Upřímně mě to ani nějak moc nezajímalo, protože jsem byl myslí neustále u něj a u toho okamžiku, kdy zlomil celé mé nitro. Teď je ale čas na to, abych se plně věnoval tomu, co říkají. Je totiž nesmírně důležité, abych byl tento měsíc v obraze a nenechával se jen tak vyvádět z míry.

„Nijak," odpovídá mu Aaron ledabyle, „z toho seznamu jsme vybrali dvě a nemůžeme se rozhodnout. Tak mě a Courtney napadlo, že by o tom mohl rozhodnout Majk. Stejně jsme tady jen díky němu a hlavně on to bude zpívat. Co vy na to?"

Mám chuť protestovat. Už jen z toho důvodu, že jsem sem nepřijel kvůli nim, ale především kvůli sobě, abych se trochu srovnal, což je sobecké. A hlavně mi nenáleží taková povinnost rozhodnout o tom, co oni budou hrát. Kdyby se nic mezi mnou a Dominikem nestalo, neseděl bych tu, protože bych odmítl účast, čímž bych jim zkazil veškeré naděje a plány. Jsem sobecký až to bolí.

Jenže než vůbec stačím něco vyslovit, Shane s Joshem odkývají návrh a všechny oči v autě se upřou na mě. Podívám se před sebe a mám nutkání jim sdělit pravdu o tom, proč tu vlastně jsem. Že já v té stáži nevidím žádnou vazbu se školou či dokonce proslavením se, ale vnímám ji jako příležitost k osvobození se a zapomenutí. Na něj.