HIM✔

37. Kapitola

 Od té doby, co jsem si promluvil s Lucy, jsem se pokoušel Joshe nějakým způsobem kontaktovat. První variantou, kterou jsem ihned vyzkoušel, bylo napsání zprávy. Prosté „potřebuju s tebou mluvit", protože víc vlastně nebylo možné napsat. Všechno jsem mu potřeboval vysvětlit z očí do očí. Jenže za celou sobotu mi nenapsal ani čárku, a tak jsem se večer uchýlil k tomu, že jsem mu volal, snažil se s ním navázat videohovor a prostě nějakým způsobem kontaktovat. Jenže on na nic z toho nereagoval. Nebo spíš reagoval tím způsobem, že všechny moje hovory odmítal. A já pochopil, že budu muset počkat do pondělí, abych si ho odchytil a vysvětlil mu, proč jsem mu lhal.

Dalším problémem byl Dominik. Samozřejmě jsem v konverzaci, kterou jsme spolu celou sobotu vedli přes sociální síť, nedal absolutně nic najevo, což bylo těžké vzhledem k tomu, že jsem neustále myslel na to, jak Joshe kontaktovat a jak ho přinutit se mnou mluvit. Celé mě to zevnitř zžíralo jako nějaký parazit, kterého jsem se nemohl nijak zbavit. Navíc jsem věděl, že to Dominikovi stejně řeknu. Nechci mu nic zatajovat a ani nijak lhát. Prostě ho postavím před hotovou věc a řeknu mu, že Josh se to dozví. Ať už s tím souhlasí nebo ne.

A pak přišlo nedělní ráno a já vstal později, než by se mi líbilo. Na mobilu jsem měl pět zmeškaných hovorů a asi tři sta zpráv. Všechno od Dominika, což mi vyvolalo úsměv na tváři. Odepsal jsem mu tedy, že jsem teprve vstával a že jakmile se hodím do kupy, půjdu za ním. On mi odepsal, ať sebou hodím, že už jsme ztratili spoustu času. A že se dnes vydáme na procházku, protože i přesto, že je venku zima jako v mrazáku, svítí sluníčko a všechno působí strašně pěkně.

A tak jsem se snažil co nejrychleji vykonat hygienu, udělat ze sebe člověka a pořádně se najíst. Dominik je na procházky zvyklý. Nebo na procházky přímo ne, ale je zvyklý chodit běhat, a tak to pro něj nebude asi taková zátěž. Jenže moje tělo nezná pohyb, když pominu tělocvik, během něhož se snažím se moc nenamáhat. Nenávidím, když mě pak bolí celé tělo a já se sotva doplahočím ze schodů dolů. Raději se přejíst, než mít natažené svaly.

Tudíž teď stojím před jeho domem a čekám, až se ve vstupních dveřích objeví on a obdaruje mě po takové době svým zářivým úsměvem. Zpětně si uvědomuju, že díky Joshovi mi víkend uběhl mnohem rychleji, než by měl. Ani jsem se vlastně nenadál a Dominik je zpět, i když jsem si zpočátku myslel, že nejspíš budu celý víkend umírat steskem po něm. Cítím se docela špatně, že mi nechyběl tak moc a že jsem se spíš věnoval Joshovi.

Zima je opravdu velká, a tak jsem nabalený v péřové bundě, ruce mi zahalují rukavice a mou hlavu zkrášluje čepice a zakrývá tak to blonďaté chmýří, které se tam usadilo od mého narození. Od pusy se vznáší pára, která se vzápětí rozplývá a nahrazuje ji další. Nejraději bych se otočil a vrátil se zpátky a Dominika vzal sebou. A nebo lépe, přemluvit Dominika, abychom zůstali u něj doma a váleli se v jeho posteli. Jenže jak ho znám, on na to nepřistoupí, a tak nemá cenu se ho na to ptát. Obzvlášť ne, když ho postavím před fakt, že to Joshovi všechno řeknu. Musí to vědět.

Zavrzání branky mě probudí zpět z mého rozjímání a já překvapeně vykulím oči, když přede mnou stojí s tím krásným úsměvem nabalený také v zimní bundě. Mám chuť ho obejmout, ale vím, že jsme na veřejnosti, a že si své výlevy musím nechat pro sebe. Další negativum toho, že budeme venku a ne uvnitř. Ovšem když tak na něj koukám, jak si v jeho tmavých očích hrají jiskřičky a on je celý šťastný, že mě vidí, šel bych s ním i na konec světa. Pokud bych to tedy ušel, o čemž pochybuji.

„Ahoj," pozdraví rozradostněně, zatímco se jeho tváře, uši i nos zbarvují do červené. Z úst mu stejně tak vychází pára, která se začíná prolínat s tou mou a společně mizí někam do neznáma.