HIM✔

27. Kapitola

 Dokola si přehrávám to, co se před malou chvílí odehrálo mezi mnou a tím, jemuž jsem celou dobu tajil všechno, co se ve mně odehrává. Až doteď. Dominik Garret už zná celé moje tajemství a důvod, proč my dva nemůžeme být takoví kamarádi, jací jsme byli dříve. Ten, jemuž patří moje srdce, už ví o tom, že mě uhranul a já se jako blázen každý den potýkám s myšlenkami co by kdyby. I teď mnou lomcují pochybnosti, že to, co jsem udělal, je nadmíru špatné. Jenže někde v hloubi duše jsem volný. Volný od veškerých obav z toho, že to jen z mých pohledů či činů zjistí. Volný od všech těch svazujících provazů, které mi nedovolovaly ani dýchat.

Jsou tu však nové překážky, s kterými se musím potýkat, a které jen tak nevychladnou, pokud si s ním znovu nepromluvím. Jak se ke všemu postaví? Jaký vztah zaujme k mé osobě? Jak bude reagovat, až mě znovu uvidí? Už teď však vím, že to nebude stejné jako doposud. Bude zmatený, stejně tak, jako jsem byl já. Bude se ptát proč, stejně jako jsem se ptal já. A bude se mi, alespoň ze začátku, snažit vyhýbat. Tím jsem si stoprocentně jistý.

U táboráku se strhla smršť debatujících hlasů, které se mi zarývají pod kůži. Já však jen sedím a hledím do skomírajících plamenů, které za chvíli vyhasnou. Tak nějak mi to připomíná tu špetku naděje, která ve mně stále hoří, a kterou nedokážu uhasit. To totiž závisí jen na něm. Zda jí podnítí nebo ji celkově uhasí a mě zbudou jen oči pro pláč. Kdo ví, jak to nakonec celé dopadne.

Chuť jeho rtů se stále vpisuje do mých vlastních. Pokaždé, když pomyslím na to, že mě hned zpočátku neodstrčil ale podvolil se, mi na kůži vyraší husina a obejme mě příjemně hřejivý pocit. Stále cítím tu hebkost a sílu, která z nich vyzařovala. Stále mnou ošívá nervozita z toho, že jsem to opravdu udělal. Že jsem ho umlčel tím nejlepším možným způsobem. A že jsem využil situaci ve svůj prospěch. Alespoň v tu chvíli to bylo v můj prospěch. Bolela mě jeho slova o tom, že jsem k němu odtažitý. A bolelo mě i to, že nepochopil, že veškerá ta slova z písničky byla tak procítěná jen kvůli němu. Nepochopil můj pohled na něj, zatímco mým hlasem proudily navenek všechny pocity a emoce. Teď však chápe. Musí.

U táboráku se od té doby neukázal. Pochybuji, že sem přijde. Bude o tom všem přemýšlet. Jsem si tím jistý. A bude se snažit vymyslet cestu, jak bychom ani jeden druhého neztratili. A především, jak mi sdělit nevyhnutelnou pravdu. Že on nikdy nebude můj.

Lucy, Nick i Lana se rozhodli, že už to zabalí a půjdou si lehnout. Chtěl jsem Lucy nenápadně naznačit, co se mi stalo, ale když jsem viděl její unavený pohled, řekl jsem si, že to celé nechám na zítra. Ten prvotní pocit vychladne a bude pro mě snazší jí to logicky vysvětlit. A tak tu sedím sám na lavičce, vnímám hlasy zbylých lidí, kterými jsou především fotbalisté, roztleskávačky a muzikanti, a dokola vidím v plamenech jeho šokovaný výraz, když se naše rty rozdělily.

Obraz jeho tváře v plamenech se však rozplyne, když se vedle mě nepatrně prohne místo. Narovnám se a pohled přesunu na mladíka s průzračně hnědými kukadly, v nichž se nachází jen jediná otázka. Jak to dopadlo? Jsem si totiž jistý, že zbystřil můj odchod a domyslel si, s kým se zrovna v tu chvíli nacházím. Uvolním své napjaté tělo a znovu si opřu lokty o kolena a zahledím se do ohně s nadějí, že tam znovu uvidím jeho tvář. Tu dokonalou tvář bez jediné chybičky.

„Tady ti to říct nemůžu," šeptnu a až teď si uvědomuji, jak i já jsem unavený. Vím ale, že usnout bude sakra těžký oříšek. Možná se mi to ani nepovede a já probdím celou noc.

„Takže to pochopil," usoudí Josh a z jeho hlasu lze vyčíst napětí a očekávání. Co však očekává je ve hvězdách.

„Jo," vydechnu a na chvíli znaveně uzavřu svá okna na svět. Jakmile to však udělám, hlava se mi zatočí z toho, jak živě tu scénu před sebou vidím. Jak mluví páté přes deváté naprosto hystericky. U toho šíleně gestikuluje rukama a snaží se přijít na důvod, proč jsem s ním celý den neprohodil ani pozdrav a vlastně se na něj ani nepodíval. Cítím ten záchvěv, když se zmíní o tom, že bych měl být zamilovaný do Joshe, jenž je strůjcem toho, že on pochopil, co se změnilo a co je nenávratně jiné. A jeho další dotazy doprovázené beznadějností, které končí pohřbené v mých rtech. Už teď s klidem mohu říct, že vím, co to znamená, když má někdo smyslné rty. Protože ty Dominikovy takovou vlastnost opravdu nesou.