HIM✔

7. Kapitola

 Dlouhá rozlehlá pláň, na níž se rozkládá jedna větší budova a několik menších dřevěných stavení, jenž jistě budeme obývat, se maluje přímo před mýma očima a já nestačím zírat na to, jak moc klidně a vyrovnaně to všechno působí. Plac, který bude celý ten týden naším útočištěm, obepínají jehličnaté stromy do neskonalé výšky. Docela to působí, jako by se svými kmeny snažily sáhnou na nebe, které je bez mráčku a zdobí ho žhavé slunce, které si dnes opravdu dává záležet na tom, aby nám nebyla zima.

Vypadá to, že se nakonec ta mrzutá cesta, z níž mě rozbolela hlava, a která snad trvala věčnost, vyplatila. Poslouchání tolika hlasů, které se přes sebe snaží dát najevo, kdo je tím pravým vůdcem, totiž není to, co by chtěl člověk v sobotu dopoledne zažít. Většinou právě v takovou hodinu vstávám a ještě k tomu se rozkoukávám. Tudíž mě všechny ty hlasy rozptylovaly a nepomáhala tomu ani Lucy, která snad nezavřela pusu za celé ty dvě hodiny, co jsme jeli.

Jenže bolest z každé části mé těla odchází pokaždé, když se podívám na to volné zelené prostranství, jež nabízí mnoho příležitostí k nezapomenutelným vzpomínkám. Stejně se vsadím, že odsud budu odjíždět rád, protože není nad to ulehnout do své postele, kde se o vás postarají rodiče. Když nad tím tak přemítám, jsem opravdu strašný člověk a ještě horší syn. Divím se, že mě ještě nevyhodili z domu. Přece jen v šestnácti ale ještě nemám tak vyspělé buňky na to, abych začal žít sám a staral se o sebe na vlastní pěst.

Všude kolem se tvoří hloučky studentů, ať už z naší, či vedlejší třídy a tlachají o tom, jak to tu vypadá strašně. Nechápu, co jim přijde strašné na tom, že jsme v přírodě a máme pro sebe více volného placu, než v našem malém městečku. Samozřejmě se nejvíc ozývají roztleskávačky a fotbalisti, kteří tvoří obrovský shluk přímo u autobusu a už čekají, až vyjde řidič a otevře jim menší postranní dvířka, aby si mohli vytáhnout svoje značkové tašky a kufry.

„Vidíte je?" namítne Nick se založenýma rukama na prsou a prohlíží si právě zmiňovanou skupinu lidí. „Vypadaj jak zvířata, co čekaj na krmení. Jakmile se otevřou ty dveře, nahrnou se dovnitř jako supi, jen aby dokázali, jací tupci to jsou."

Já, Lucy i Lana se jeho poznámce zasmějeme, protože všechny nás napadlo přesně to samé. Jako kdyby nebylo jedno, kdo si svůj zpropadený kufr nebo tašku vezme jako první. Vždyť se stejně ke svému majetku dostaneme všichni.

„Že sis ještě nezvykl," reaguje na jeho poznámku Lana, která kopíruje jeho pozici a stejně tak, jako on, si prohlíží všechny ty zabedněnce. Já oproti tomu stále stojím s pohledem upřeným na krajinu a snažím se zapsat si celý ten obrázek do mysli. Mohl jsem být na spoustě táborů se spoustou nového vybavení, ale tohle překonalo veškeré mé očekávání. Je to tak jednoduché a přesto to v sobě nese kouzlo.

„Už jde řidič," špitne ke mně Lucy a já se proto celým svým tělem otočím k autobusu, kde se řidič snaží procpat skupinkou kluků, kteří se něčemu smějí. Mezi nimi je právě i Dominik. Snažím se ho moc nevyhledávat, protože si nechci zkazit celou tuhle krásu přemýšlením nad ním a mými city k němu.

Když se řidič konečně dostává ke svému cíli a dveře se otevřou, jak jsme předpokládali, jeden přes druhého vybíhají ze svých stanovišť a deset namakaných fotbalistů okamžitě zatarasí cestu ostatním k přístupu ke svému majetku. Vedle sebe uslyším sarkastické odfrknutí od Nicka. Já nad celou tou scenérií jen protáčím oči. Opravdu to působí, jako kdyby dal zvířatům někdo volný výběh k jídlu.

Po deseti minutách konečně přicházíme na řadu my a já se natáhnu dovnitř a hledám svou černou cestovní tašku, přičemž se vedle mě natahuje nějaký kluk, který bude zřejmě z vedlejší třídy. Působí také jako fotbalista, jelikož se mu svaly drají přes tričko, přesto v jeho obličeji poznávám, že nebude takový zabedněnec. Otráveně si povzdychne, když zjišťuje, že nějaký chytrák odsunul jeho tašku až úplně dozadu, což je i můj případ.