HIM✔

73. Kapitola

 Okolní svět se znovu vrátil do pozadí a já se uzavřel do vlastního přístěnku, kde jsem vzpomínal. Matně si vybavuji, že po přečtení mého dopisu nastal všeobecný chaos, když se do Kaie pustil rozzuřený Lucas. Vůbec poprvé jsem Lucase vnímal jako někoho, kdo má také city a dokáže se vžít do situace někoho jiného. Tak jako mnou jímala zlost, i on tu svoji vypouštěl všude okolo sebe. Křičel přes celou nemocnici, zatímco já seděl v křesle a se zničeným výrazem jsem se snažil rozluštit řeč, v níž na Kaie nazlobeně promlouval. Všechno, jako by zase přestalo dávat smysl. A já se vrátil ke svému vzpomínání na něj.

Vybavoval jsem si i takové vzpomínky, o nichž jsem netušil, že vůbec existují. Třeba jako ta z osmé třídy, kdy jsme vyrazili na dvoudenní školní výlet a učitelé nám měli vybrat pokoje. Když mě přidělili k někomu jinému, Dominik učitelům ztropil takovou scénu, že byli přinuceni dát nás dohromady. Vybavilo se mi, jak jedné z učitelek řekl, že se nemá opovažovat nás někdy rozdělovat.

Nebo vzpomínka ze začátku prváku. Seděli jsme spolu v lavici a já si nevědomky pobrukoval melodii jedné písně. Dominik mě celou tu dobu pozoroval a usmíval se a občas se i k mému pobrukování přidal. Když nás tenkrát okřikla profesorka, že nejsme na žádném koncertě, a že se máme klidnit, strašně moc jsme se rozesmáli, že nás byla nucena vyhodit za dveře. A ani tam jsme se nepřestávali smát. Vzpomněl jsem si na to, jak jeho oči byly plné slz od toho nezastavitelného smíchu. Vzpomněl jsem si, jak vypadala jeho tvář bezstarostně pokaždé, když se nám přihodilo něco podobného.

Nevnímal jsem nikoho a nic. Jen sebe a své vzpomínky na něj, které se mi přehrávaly chronologicky po sobě. To, jak jsem ho poprvé políbil. Tu jeho zprávu v autobuse. To, jak jsem mu šel předat úkoly a on mi řekl, že na mě nemůže přestat myslet. Momenty, kdy se mnou neustále laškoval. To, jak mi poprvé řekl ta dvě slova, po nichž jsem se málem roztekl jako zmrzlina na slunci. Zkrátka všechno šťastné, co jsme spolu kdy prožili. Všechno to, co bylo nedílnou součástí mého bytí a fungování na tomto světě.

Uvědomil jsem si, že bych ho nikdy nedokázal setřást a vyčlenit ze svého života. Jeho kořeny ve mně byly už při narození. Už od narození jsme jeden druhému byli souzeni jako nejlepší přátelé v nejhorším období dětství i dospívání. Ať bych se na té stáži snažil sebevíc, nedokázal bych to. Protože moje bytí záviselo a stále závisí na něm. Tak stejně jako jeho bytí závisí na mně. Dokazují to ostatně i všechny ty vzpomínky, které prolévaly další a další přívaly slz, které jsem nedokázal krotit. Vlastně jsem je ani nevnímal. Tekly samovolně, aniž bych k tomu dal nějaký povel.

V podvečer volal řediteli střední George, který se vyptával, jak to s námi vypadá, a jestli se budeme i nadále účastnit soutěže. Na chvíli jsem uchopil veškerou sílu a omluvil se všem muzikantům, kteří si na tom zakládali. Nemohl jsem se vrátit zpět, jako by se nic nedělo. V tom stavu, v němž jsem se nacházel, by ze mě stejně nevydolovali nic kloudného a já bych vystoupení kazil. Muzikanti však nijak neprotestovali. Všichni do jednoho pochopili, co pro mě Dominik znamená. A oni se naopak omlouvali mě, že mě do toho nevědomky svým nadšením vůbec nutili. Každopádně dostali možnost vrátit se zpět i beze mě, kterou nakonec přijali. A tak jsem se rozloučil s Joshem. Mou největší morální podporou. Mým držitelem světla. Přál jsem mu však, aby jejich snaha nevyšla vniveč a oni získali to nejlepší místo. Zasloužili si to. Za to všechno, co dokázali.

A po jejich odjezdu jsem se uchýlil zpět do své bubliny a znovu vzpomínal. S těmi vzpomínkami jsem nabíral sílu na to abych se vydal do pokoje, jenž se stal Dominikovým vězením. Abych se na něj dokázal podívat a nesesypal se z toho, co jsem mu způsobil. Protože není nejmenších pochyb o tom, že moje včerejší slova měla dopad na všechno to, co cítil. Nenávidím se za to všechno, co jsem mu řekl či udělal. Snažil se mě jen chránit. Snažil se mě ochránit před krutou realitou. Protože to zamilovaní dělají. Chrání ty, které milují před veškerými úhonami a před vší tou bolestí reálného světa. A to pro mě udělal Dominik, jenž tomu nakonec sám podlehl.