HIM✔

48. Kapitola

 Znáte ten pocit, kdy se musíte bezdůvodně culit na všechno a na všechny kolem sebe, protože se cítíte jako v ráji? Já to do téhle doby absolutně neznal. Tedy alespoň ne v realitě, jenže čím víc si uvědomuji, že všechno tohle se opravdu děje, nutí mě to zvedat koutky úst stále víc a víc. A tak, když jsem usínal v jeho objetí a cítil jeho dech na svém zátylku, nemohl jsem se víc, než jen usmívat nad tím, jak je každý moment v životě nevyzpytatelný. Nikdy bych si totiž nepomyslel, že do nového roku, který bude jistě také plný útrap, budu vstupovat s ním po svém boku. Že s ním prožiji tu nejintimnější chvíli v životě a že i já budu jeho úplně první kluk. A doufejme, že i ten poslední.

Ráno však přišlo velmi brzo a to znamenalo, že náš pobyt v tomto ráji končí. A jak jsem tak pozoroval jeho tvář, usoudil jsem, že i na něj doléhá právě tenhle fakt, protože se tvářil mrzutě a nepředstavitelně otráveně. A tak nějak podobně jsem se musel tváři i já. Každopádně jsme neměli času nazbyt. Pokoj byl pronajatý přesně do jedenácti hodin a vzhledem k tomu, že jsme vstávali v devět, se naše balení a loučení s každičkou částí tohoto ráje, muselo uskromnit na rychlé intervaly. A tak dřepím na zemi, která mě příjemně hřeje a pečlivě si skládám věci do kufru.

O Dominikovi se to však říct nedá. Ten prostě vezme věc, kterou najde a patří mu, přičemž s ní mrzutě mrskne do své cestovní tašky a je mu úplně jedno, jestli tu věc použil nebo ne. Zkrátka to všechno míchá a já se snažím koukat někam jinam, jinak bych na něj asi musel vyletět. První věc, kterou mě rodiče učili už od mala, byla právě čistota a pořádek. Pokud jsem měl v pokoji nepořádek, hrozilo, že nedostanu žádnou dobrotu. Když našli například triko na doma mezi tričky do školy, měl jsem zakázáno dívat se večer na televizi. A tak mě naučili pořádku a pečlivosti. Jenže Dominikovi rodiče nejsou jako ti moji. Je jim jedno, jak se jejich děti chovají k věcem. Zastávají názor, že sami brzy doplatí na to, jak se k čemu chovají.

Skládám poslední tepláky, které jsem si zabalil úplně zbytečně a tašku zavírám. Hodiny ukazují něco málo po desáté a já si frustrovaně povzdechnu, protože se mi odsud nechce. Tohle místo si navždy ponese štítek, na němž bude napsáno, že jsme s Dominikem stvrdili náš vztah a stali jsme se jednou osobou. Jen tahle jediná místnost bude plná vzpomínek, které se zapíší do všeho, co se tu nachází. A především se tenhle celý komplex jednoznačně zapsal do našich srdcí a vsadím se, že Dominik i já se sem jednoho dne vrátíme, abychom si to připomněli.

Vstávám ze země a přemýšlím, co bych asi tak mohl udělat dál, když v tom mě vytrhne Dominikovo zakletí, když se snaží zapnout tašku, ale vzhledem k tomu, že v ní má ty věci naházené, a tak vyčuhují na povrch, mu to nijak nejde. Mám chuť pronést nějakou poznámku ve smyslu, že kdyby si ty věci srovnal, krásně by to šlo zapnout. Spolknu ji však a místo toho si sedám na druhý konec tašky a tlačím věci dovnitř, zatímco on ji zapíná.

Daří se nám neposedný náklad zkrotit až po pěti minutách, kdy na něj přicházela jeho obvyklá agrese, když se mu něco nedaří nebo když ho něco rozčiluje. Naštěstí jsem však potlačil veškerý strach z jeho chování a přidal sílu do svých rukou, abych to měl co nejdřív za sebou. Přijde mi docela zajímavé, jak se jeho nálada dokáže změnit z mírumilovné do naprosto nepříčetné a agresivní. Jenže ten Dominik si dal včera pohov a nechal toho milého, aby mě doprovázel při jednom z těch nejdůležitějších momentů v mém životě.

„Měl bys trochu vychladnout," řeknu a vezmu jeho ruku do té své. Setkávám se se zajiskřením v jeho očích a mírným poloúsměvem. Jako by můj dotek dokázal zchladit tu zlost, což je vlastně jen dobře.

„Já vím," vydechne smutně, což se odráží v mých pocitech, které jsou ještě pochmurnější, než před tím, „jen se mi odsud ještě nechce. Doma to zas bude všechno o tom, abysme se schovávali a nevěnovali se jeden druhýmu. A to já nechci, jenže na druhou stranu ani nechci, aby o tom někdo věděl, protože jim do toho vlastně nic není. Tady můžem bejt svobodný, dělat si co chceme, aniž bysme se za to museli stydět."