HIM✔

32. Kapitola

 Tak jo. Hlavně nesmím zpanikařit, jinak se asi zblázním. Stojím totiž před domem Garretů a už hodnou chvíli přemýšlím, jak zazvonit na ten zvonek a nepřipadat si jako naprostý idiot. Když se totiž dnešní ráno vyptávala třídní profesorka na Dominika, nikdo o něm nic nevěděl a to ani fotbalisté, kteří se jí sami vyptávali, zda o něm nemá nějaké informace. Podle všeho totiž kouč na tréninzích doslova zuří tím, že mu v hlavní sestavě pro další zápas sezóny chybí jeden z nejlepších hráčů.

To ale profesorku nijak neohromilo a místo toho, aby se dál pídila po tom, kde je, se rozhodla, že za ním někoho pošle i se všemi materiály, které vysbírala od zbylých kantorů. No a samozřejmě, když došlo na otázku, kdo to k Dominikovi má nejblíž, většina lidí ve třídě se otáčela právě mým směrem. Bylo totiž všem jasné, že i když se spolu tolik nebavíme, fakt, že jsme v prváku skoro každému říkali, že od sebe bydlíme jen tři domy, se nijak nezměnil. A tak profesorka rozhodla, jako naschvál, že já budu tím vyvoleným, kdo zjistí co s Dominikem je a předá mu potřebné materiály.

Je to snad nějaká hříčka osudu nebo co? Snaží se mě ještě víc zdevastovat, než už vlastně jsem? Protože co si budeme nalhávat, dva týdny jsem ho neviděl a zmocňuje se mě panika, že mě ani teď nebude chtít vidět a hlavně si bude myslet, že úkoly byly jen záminka pro to, abych na sebe upozornil. Nejraději bych se otočil a vrátil se zpátky domů, kde nikdo není. Táta je poslední den před víkendem v práci a mamka jela do supermarketu i s malou Emily.

Pomalu natáhnu ruku ke zvonku a s dlouhým výdechem se ho chystám stisknout, když v tom se otevřou jejich vchodové dveře a já se tak setkávám tváří v tvář s Dominikovým bratrem Lukasem, který se tváří nadmíru překvapeně, že mě tu vidí. Lukas je nejvyšší z celé jejich rodiny a dalo by se říct, že vzhledově je Dominikovi podobný jen těmi tmavými kukadly a snědou pokožkou. Vlasy má světle hnědé a jeho obličej je spíš podobný jeho matce, narozdíl od toho Dominikovq, který připomíná pana Garreta. Člověk by si mohl myslet, že oba mají jiné rodiče.

„Čus Majku," pozdraví z vesela a já na sucho polknu a rychle sejmu svou ruku zpět k pasu. „Jdeš za Dominikem?"

„Čus, jo," odpovídám přiškrceně, za což bych se nejradši zfackoval. Bylo by to asi nadmíru divné, a tak to uskutečňuji alespoň ve své fantazii.

„Tak běž. Cestu do jeho pokoje si snad pamatuješ, jinak rodiče jsou v práci, takže je doma sám," vysvětluje, jako kdybychom se chystali dělat něco nemravného. Cítím, jak se mi krev hrne do tváří a já postupně rudnu a nemohu tomu nijak zabránit. Což před tímhle rejpalem není zrovna dobré.

„Jo, já se stejně moc dlouho nezdržím, poslala mě třídní s úkolama," snažím se zamluvit a odehnat od sebe tu divnou atmosféru, která se mě snaží nacpat do svých spárů. Už tak mi stačí, že zanedlouho budu celý nesvůj až po dlouhé době vstoupím do jejich domu a ovane mě ta známá vůně.

„Aha," odvětí poněkud zklamaně, „každopádně je ve svým pokoji. Tak se zas měj a někdy se tady taky ukaž."

„Jo, čau," je jediné, na co se zmůžu a je jen štěstí, že to Lukas nijak nekomentuje. Jeho narážky už by nemusely být tak nevinné, jako dříve, když jsem se jim spíš smál.

Vstupuji dovnitř a nejistě za sebou zavírám dveře. Dýchá se mi ztěžka, i když je vzduch uvnitř relativně dýchatelný a příjemný. Ovšem fakt, že jsem u něj doma a on je někde nahoře, mi znesnadňuje snad úplně všechny lidské funkce.

U botníku, který zůstal stále stejný, se zuji a snažím se moc nerozhlížet. Vzpomínky by totiž mohly udeřit co by dup a jediné, co já chci v tuhle chvíli, je odsud okamžitě zmizet a vrátit se do bezpečí svého pokoje, kde jen můžu přemýšlet o tom, co asi teď kluk, jenž uhranul moje srdce, dělá a proč se mi tak urputně vyhýbá.