HIM✔

23. Kapitola

 „Kdes byl?" ptá se Lucy zvědavě, když dosedám vedle ní. Jak jsme s Dominikem stačili zjistit od opozdilců, většina už seděla v jídelně, kterou profesoři stačili přetvořit k nepoznání. Všechny stoly totiž nasunuli na stěny a židle odstěhovali ke kuchařkám do kuchyně s příslibem, že než půjdeme spát, všechno bude zpět na svém místě. Lucy zvolila místo přímo u vchodu, takže ona sama má vedle mě jen sebe, zatímco já se mačkám mezi ní a unaveným Nickem, který má co dělat, aby udržel pozornost.

Neuniká mi, že Lucy se podezíravě dívá k fotbalistům, kam se právě vmísil Dominik. Nejspíš si domyslela, že jsem se ztratil s ním, jelikož přišel ve skupině opozdilců, ve které jsem byl shodou okolností i já. Už teď vím, že jí budu mít co vysvětlovat. Nijak mi to však nevadí. U Lucy mám jistotu, že jí můžu říct cokoliv a nikdy to nikomu bez mého svolení nevyzvoní.

„Pryč," odpovídám s potutelným úsměvem a v davech studentů sedících na stolech hledám Joshe, abych mu naznačil, že je mi už opravdu lépe. I on si pak určitě domyslí, s kým jsem byl. Když ho však vidím ve skupině svých přátel, vím, že mu svůj úsměv naznačovat nemusím, protože se usmívá od ucha k uchu a povídá si s nimi. I on vypadá odlehčeně, jako by zažil něco podobného jako před chvílí já.

„A nemusím asi hádat s kterým pobudou ses zahazoval," našpulí rty a obdaří mě pohledem říkajíc jako vážně. O takové grimasy jsem se pokoušel už mockrát, ale asi to nemám v krvi, protože zatím nikdo, kromě ní, nepůsobí tak strašně reálně pobouřeně s duckfacem jako právě ona. Taky nikdo kromě ní v okolí nemá tak zrzavé vlasy. Což je plus pro mě. Kamarádím se s jedinečným člověkem.

„To asi nemusíš," odvětím s úsměvem, který jí má prozradit, že mi dokázal zvednout náladu.

„Aspoň něco se mu za posledních pár měsíců povedlo," reaguje na to zrzka a podívá se znovu směrem, kde sedí Dominik. I můj zrak tam zamíří ale ihned se zase přesune jinam, protože teď tam sedí hoch, který není ani trochu podobný tomu, jenž mě držel za ruku a mluvil ke mně šeptem. Který svá slova zapsal jak do mé mysli, tak do srdce.

„Tak vás poprosím o pozornost," postaví se naše třídní odněkud a stoupne si tak, aby jí všichni viděli. Studenti všude kolem ztichnou a nadšeně pozorují menší ženu v nejlepších letech, jak se usmívá a přejíždí pohledem z jednoho na druhého. Jak může být sakra tak milá, když učí bandu pobudů, kteří si ani neváží toho, jak je milá? „S ostatními profesory jsme se rozhodli vás odměnit. Celou tu dobu, co jsme tu, se chováte podle pravidel, plníte úkoly, navíc jste se mezi sebou opravdu dobře seznámili a ještě ke všemu, s čímž nikdo z nás nepočítal, dodržujete večerku."

Můj pohled okamžitě zabrousí k Dominikovi, s nímž jsme to ve sprchách přepískli a do chatek se vrátili až okolo jedenácté. A jak se tak zdá, i on myslí na to samé, protože mi pohled pobaveně oplácí. Nakonec jsme však oba přinuceni vrátit se zpátky k profesorce a jejímu proslovu.

„Vaší odměnou je tedy prodloužená večerka a to až do půlnoci a diskotéka, které můžete šéfovat vy. Každý, kdo si bude chtít něco pustit, se postaví do fronty k laptopu, který je támhle. Po půlnoci se v tichosti každý odebere do své chatky a půjdete v klidu spát. Upozorňuju vás, že kdo se dopustí jakýkoliv vylomeniny, má zakázaný zítřejší táborák, na který máme připravené vystoupení," jakmile to dořekne, podívám se na Joshe a jeho partu přátel. Profesorka nemůže mluvit o ničem jiném, než právě o muzikantech a jejich připravovaných číslech.

„Takže se pusťte do tance a muziky," vybídne profesorka a zmizí z dohledu. Světlo nad námi potemní a já si všimnu, že nějakým způsobem přidělali ke stropu i menší diskokouli. Užasle se podívám na Lucy, ovšem hned se musím rozesmát. Zatímco se totiž většina přiřítila k laptopu a už se tam vytvořila fronta až bůh ví kam, ona v ruce drží krabičku s lentilkami a spokojeně si je chroupe.