HIM✔

29. Kapitola

 Cesta nebyla ani zdaleka tak hlučná, jak jsem předpokládal. Většina studentů totiž usnula hned, jakmile se autobus rozjel a ukolébal jejich opřené hlavy. Jednou z nich je i Lucy, která má hlavu taktéž opřenou o opěradlo sedadla, z hrdla se ozývá docela hlasitý chrchot a z úst ji vytéká slina. Zřejmě se do svého snění ponořila hluboko, že dovolila, aby ji někdo viděl v tak choulostivém stavu. Tak nějak přemýšlím nad tím, že bych vytáhnul mobil a zdokumentoval ten neuvěřitelný úkaz.

Dalším ze spících panáků je i Josh, který docela odolával a snažil se mluvit se svým spolusedícím Shanem. Jenže i on nakonec podlehl, ovšem na rozdíl od Lucy mu z úst neteče slina. Spíš vypadá, jako kdyby přemýšlel se zavřenýma očima. I to je možné, nezkoušel jsem na něj mluvit. Přesto vypadá tak klidně, jako každou noc, kdy usnul dřív, než já.

Když jsem se otočil k zadním sedadlům, kde si zabrali místa fotbalisté, zjistil jsem, že i oni jsou ponořeni do hlubin svých snů. Jediným jejich členem, který ani oka nezamhouřil, je právě Dominik, který má sluchátka v uších a s podepřenou hlavou hledí z okna s nepřítomným výrazem. Ještě nikdy jsem ho takhle ztraceného v myšlenkách neviděl. Pořád to totiž vypadá, jako kdyby o tom všem přemýšlel a nešlo mu to za žádnou cenu do hlavy, i když to všechno do sebe zapadá.

I já teď koukám přes Lucy z okna, kde už se rýsují ulice vedoucí do našeho městečka. Nebude trvat dlouho a my dojedeme na školní parkoviště, kde bude čekat velká spousta rodičů a sourozenců. I moji rodiče tam jistě budou čekat s Emily v peřince. Jak se však budou tvářit, to je ve hvězdách. Během té cesty jsem si stačil vybavit jejich pohledy pokaždé, když jsem se odněkud vracel. Vždycky byli tak nadšení a snažili se ze mě vypáčit, co všechno jsem zažil. Jenže teď si nejsem jistý, jak budou reagovat. A ani oni si nemůžou být jistí tím, jak budu reagovat já.

Je to, jako kdybyste s někým strávili takovou velkou spoustu času, mysleli si, že toho člověka perfektně znáte a pak najednou přijde rána a vy nevíte, co od něj čekat. Co si ohledně všeho myslet, či jak reagovat na to, jakým způsobem se s vámi bude bavit. Vybavil jsem si mamku, které dělalo potíž říct mi, co se stalo. Vybavuji si i otcův tón hlasu, kterým se mnou promlouval. Na první poslechnutí byl pevný a neoblomný. Jako by se s tím už smířil. Jenže když si to vybavuji stále dokola, přijde mi, že v tom hlasu byla i bolest. Bolest z toho, že jeho jediný syn je gay a nikdy si domu nepřivede děvče, které mu jednou splodí potomka.

Snažím se ty myšlenky každou chvíli zahánět někam do hlubin, jenže čím víc se blížíme domů, tím víc si jasně vybavuji každou chviličku z toho rozhovoru. Jak asi budou reagovat na to, že moje kamarádství s Dominikem je v troskách jen kvůli jednomu pitomému silvestru, který jsem v jeho dopise popsal úplně podrobně? Jak asi budou reagovat na fakt, že i jim jsem to tak nějak v dopisech vylíčil a za všechno se jim omluvil? A jak se k tomu všemu postavím já?

Přál bych si, abych ty otázky prostě mohl obejít, stejně tak, jako tu nadcházející konverzaci. Aby to prostě přešli a dělali, že se nic neděje. Že je to naprosto normální. Že to není žádná vada, která by se musela léčit. Což ostatně ani není. Když jsem měl deprese z toho, že se nemůžu zbavit Dominika ve své hlavě, často jsem vyhledával informace. Dříve byla homosexualita považována za nemoc a radši ani nechci vědět, jak to řešili. Jenže teď je to přirozená věc. Ne tak přirozená, jako heterosexualita, ale přesto to není nemoc. Není to vada. Rodíte se s tím a nemůžete to nijak ovlivnit.

Dokonce jsem četl, že si to jeden muž uvědomil až ve svém stáří. A já byl na jednu stranu rád, že to u mě udeřilo takhle brzy. Kdybych si to totiž uvědomil až na stará kolena, připadal bych si, jako bych svůj život prožil ve lži. Jako by všechno, co jsem kdy zažil, nebylo nic víc, než jen pouhá lež. Jako ostatně celá má existence.