HIM✔

41. Kapitola

 Mám sto chutí se ho zeptat, co tu dělá a jak se dostal dovnitř. V hlavě mi totiž propuká válka toho, jak rodičům vysvětlím, že se Dominik Garret sháněl zrovna po mě. A co jim řeknu na to, až se zeptají, co po mě chtěl, protože už teď před sebou vidím ty jejich podezíravé obličeje. Hlavně ten mamky, která se bude snažit prokouknout, zda lžu, či nikoliv. A tak nějak jsem si jistý, že zase bude pátrat po informacích. Z té představy je mi na nic.

Otáčím se zpět na tři své společníky, kteří vypadají, jako kdyby do nich uhodil hrom. Především pak Lucy se tváří, jako kdyby se zalkla a nemohla se pořádně z plna hrdla nadechnout. I Josh působí podobně s tím rozdílem, že nemá otevřenou pusu a nepropaluje do Dominika díru. Místo toho jen zrakem přeskakuje ze mě na něj a z něj na mě. Courtney vypadá nezaujatě. Ještě, aby se tvářila jinak, když vlastně nemá ponětí o tom, co se mezi mnou a tím fotbalistou děje.

„Můžu dál?" zeptá se Dominik stejně zaskočeně, jako se i tváří. Zřejmě nečekal, že tu někoho budu mít a tak chtěl přejít rovnou k věci. Bylo to na něm vidět. Každopádně bych lhal, kdybych řekl, že z jeho přítomnosti nemám radost. Mám a dokonce velkou, přesto na sobě nedávám nic znát a tvářím se lhostejně. Proto pokrčím rameny a otáčím se opět čelem k muzikantům a Lucy, která si sedá tak rovně, jako pravítko, přičemž se Josh posouvá a Dominik s nelibostí usedá vedle něj.

Takhle trapnou situaci jsem opravdu ještě nezažil a můžu říct, že kdyby to nebylo nevhodné, začal bych se i smát. Ne však pobavením, nýbrž hříčkou osudu. To, že na jedné posteli vedle sebe sedí Josh, u něhož jsem, podle Dominika, hlavním předmětem zájmu já, Dominik, které to šílenství celé odstartoval a Lucy, která ví o všech všechno, je i docela k popukání. Ne však pro mě.

„Co jste probírali?" ptá se nevinně a periferně pozoruji, že čeká odpověď ode mě. Cítím, jak se ve vzduchu vznáší docela husté dusno, které předchází obrovskému lijáku a mnohdy i bouřce.

„Muzikantskou stáž," odpovídá Courtney, aniž by věděla, co se vlastně děje, a že až mu to všechno sdělí, přilije jen olej do ohně. „Ředitel chce, abychom jeli společně s Majkem v únoru na muzikantskou stáž a soutěž. Přišli jsme ho upozornit na to, že si ho ředitel brzy zavolá do kanceláře na kobereček."

Cítím na sobě pár těch tmavě hnědých očí, které skenují mojí reakci. Já se snažím udržet křečovitý úsměv, který věnuji Courtney. Přitom se ve mně strhává lavina a jak se tak koukám po Joshovi a Lucy, i ti si jistě dokáží odvodit, že se na to Dominik bude až nezdravě vyptávat. Hlavně pak Lucy se tváří, jako kdyby chtěla Dominika praštit něčím po hlavě, ale zatím se drží.

„Dáte si něco?" tlesknu, když nastává až nezdravě tíživé ticho, přičemž vstávám ze svého místa a všechny je sjedu pohledem. Dokonce i Dominika, který pro změnu vypaluje moje oční bulvy. Kdyby to opravdu šlo, asi bych byl teď slepý a svíjel se v agónii.

„Vlastně," protáhne Lucy a vstane následovaná Joshem a Courtney, která se na Joshe mračí. Jako by i ona vycítila, že tu není něco v pořádku, „jsem myslela, že už půjdeme. S Joshem jsme se domluvili, že tě pak vytáhneme ven, ale zapomněli jsme, že máš před sebou to...doučování Dominika."

Josh jen přikyvuje a Courtney zvedne obočí jako gesto, že o tohle tady jde. Nemůžu si pomoci, ale nejraději bych k Lucy přiskočil a silně jí objal, protože takhle skvělý přeborník ve lhaní nejsem ani já. Během sekundy vymyslet docela slušnou lež, která se zdá více, než pravděpodobná.

„Oh," vydechnu, „aspoň vás teda vyprovodím." Nejraději bych jim řekl, aby tu zůstali, ale i mně, Lucy a dokonce i Joshovi je jasné, že si to s Dominikem musím vyříkat. Avšak představa, že jsem s ním zavřený v jednom pokoji, mě děsí. Obzvlášť v mém pokoji.