HIM✔

70. Kapitola

 Celý svět se se mnou točí, zatímco ležím jako přikovaný k matraci své postele a oči se snažím upírat do stropu, který se pod vlivem mého vidění celý třepe a vlní. Vnitřnosti se stahují do sebe, přičemž ústa křičí po obyčejné vodě, která by zahnala tu odpornou pachuť, jíž ve svých ústech třímám a nedobrovolně ji svírám tak, jako bych se jí nikdy nechtěl vzdát. Tikání hodin, které visí nad vstupními dveřmi do našeho pokoje, jsou jediným rušivým elementem, které ničí to bezprostřední ticho. A ten zvuk mě nutí přemýšlet o věcech, o nichž bych správně přemýšlet neměl. Nutí mě přemýšlet o tom, co jsem Dominikovi řekl, a zda jsem to tak opravdu myslel. Protože po tom, co jsem na Adamově párty požil alkohol, se do mé hlavy vkradly pochybnosti o tom, že tu změnu podstupuji kvůli sobě. A že všechno, co dělám nesouvisí s Dominikem. To přesvědčení jako by se ztrácelo pod náporem oné průzračné tekutiny, která přenesla do popředí úplně všechno, co v sobě dusím.

Abych pravdu řekl, díky tomu všemu jsem si tu párty ani neužil. A už kolem druhé ráno jsem pocítil potřebu být v klidu a vstřebat vše, co mi za ty dvě necelé hodiny narušilo pevné rozhodnutí stát se jiným člověkem. Vstřebat veškeré pocity, které v sobě potlačuji a dusím jen kvůli té pitomé fotografii. Sice se ve mně jemná stránka uzamkla a srdce se obalilo ledovou stěnou, která se zdá být neproniknutelná, jenže teď mě požírá jiný chlad. Takový, který mi šeptá, že to, jak se chovám, jen dokazuje, že má nade mnou Dominik stále pevnou ruku. Že je stále mým pánem. A já nemám chuť proti tomu bojovat, protože si uvědomuji, že je to pravda. Dominik má nad mým srdcem stále vládu, ale jak ho po tom všem mohu milovat? Jak po tom všem, co jsem se o něm dozvěděl, mohu stále cítit onen pocit beznadějné zamilovanosti? Jak po tom, co mě zradil, mohu ještě vůbec milovat? Všechno to jsou otázky, na něž si však dokáži odpovědět sám. Dominik je úplně první osobou, která uhranula moje srdce jiným způsobem, než ostatní, které miluji a znamenají pro mě vše.

Dominik Garret se stal mým světem a je jím i nadále, i když způsobil chaos a temnotu, která mě pohlcuje den ode dne víc. Temnotu, v níž se topím a snažím se najít světlo. Jediným zábleskem naděje je pro mě tanec a hudba. Jen tehdy se cítím lehký tak, že bych mohl vzlétnout a odletět daleko. Jen tehdy jsem volný jako pírko, které se odtrhne od ptačího těla a poletuje si dokud svou lehkostí nedopadne na zem. A když hudba končí a já přestávám tančit, cítím se přesně jako to pírko, které se dostalo do spárů lidí. Otrhané. Zničené. Polámané. Jako člověk, který se snaží sám sebe přesvědčit, že stojí za to bojovat, i když sám v hloubi duše ví, že je to silnější, než cokoliv, co kdy poznal. Než cokoliv, s čím kdy bojoval.

Miluji Dominika. A jen hlupák by o tom pochyboval. Jen hlupák, jako já, by si nalhával, že tomu tak není. Odpuštění však nepřichází. Vlastně bych mu chtěl odpustit úplně všechno. Protože když si vybavím ten jeho rozpačitý pohled, když mě svým dotekem zastavil, pochybuji, že by své city předstíral. Pochybuji, že něco z toho, co mi Kai řekl, je pravda. Jak totiž sám řekl, Garretova rodina je mistrem v manipulaci a přetvářce. A když se umí tedy přetvařovat Dominik, vést lidi za nos a balamutit je celé roky, proč by to neuměl Kai.

Nesmíš mu věřit, rezonuje mou myslí jeho hlas stále dokola a čím víc mu naslouchám, tím víc v něm rozeznávám i bolest. Bolest, která nepramení jen z mé ztráty. Ale bolest tak silnou, že by mě dokázala roztrhat na kusy. Jako by si procházel něčím, co nedokážu pochopit. Jako kdyby se mě i v ten moment snažil ochránit. I když to vyznělo spíš naopak. Nedokážu to nijak popsat, ale ten naléhavý tón nemluvil o tom, že by se bál, že by v mých očích klesl, protože si byl sám jist, jak ho v tu chvíli vnímám. Ne, ten naléhavý tón vypovídal, že má strach o mě a hlavně o to, co provedu. Čím sám sobě ublížím.