HIM✔

36. Kapitola

 „Dobrý den paní Breckerová," zakřičím na stařičkou ženu, která se zrovna ohýbá, aby odnesla poslední květiny ze své zahrady do skleníku. Jakmile však zbystří můj hlas, otáčí se a s vřelým úsměvem se místo do skleníku vydává k plotu, za nímž stojím. „Je Lucy doma?"

„Ahoj Michaeli," pozdraví také hlasitě a odemkne branku, která byla doteď napevno zamčená. Od té chvíle, co se s Lucy kamarádím a chodím za ní sem, se v přítomnosti této staré ženy cítím docela jako u svých prarodičů. Ovšem, když si vzpomenu, že kdyby zjistila, co jsem zač a zakopala by mě s radostí pod zem, veškerá příjemná atmosféra mezi námi končí a já se vždycky snažím držet co nejdál. Samozřejmě tak, aby nic nepoznala. „Jo, Lucy je ve svém pokoji. Vlastně mi říkala, že se máš zastavit, tak upaluj, ať se nenudí."

Spěšně poděkuji a přejdu po betonové cestičce až k vchodovým dveřím, které otevřu a rychle se schovávám uvnitř. Ani tady to však není nijak příjemné a já se pořád divím, že do mě neuhodil blesk, když jsem vešel do domu, kde žije pobožná žena. Hned v předsíni jsou totiž vyvěšené pobožné obrázky všech svatých a především pak Ježíše, které mi nahání strach. Všichni ti lidé na nich na mě hledí, jako kdyby znali moje tajemství a pohledem mi říkali, že jednou skončím v pekle.

Zouvám si boty a snažím se ten podivný pocit zatlačit do povzdálí. Paní Breckerová by jinak byt měla docela útulný, jelikož stejně jako sama majitelka, i tenhle dům na první pohled působí přívětivě stejně jako u mých prarodičů. Všude je zastaralý nábytek, na němž je nespočet květin, útulně velká křesla, a pokoji se line příjemná vůně.

Rychlostí blesku vyšlapu schody do prvního patra a mířím k jediným dveřím, které se zde nachází přímo naproti schodišti. Lucy mi říkala, že její pokoj dříve sloužil jako půda, než se sem nastěhovala. Její táta a strýcové však půdu přestavili v útulný a docela i prostorný pokoj, jaký by vyhovoval mladé slečně. Vlastně jsem od Lucy nikdy neslyšel, že by byla nějak nespokojená. Právě naopak si to tu chválí víc, než u sebe doma, kde se zdržuje jen týden o letních prázdninách.

Zaklepu na dveře, a když se ozve hlasité dále, vstupuji dovnitř s nepotlačitelným úsměvem. Sice jsme se dnes viděli ve škole, ale nebyl čas pro to, abychom si pořádně promluvili. Většinou jsme mluvili spíš jen o Dominikovi a to krátce o přestávkách. Lucy bylo divné, že nejdeme na chodbu, kde by na nás čekal i Josh. Jediné, co jsem na to stačil říct, bylo, že jí to sdělím později, a tak mě po konci školy pozvala k sobě, abychom si o tom promluvili.

„Nazdar otesánku," pozdravím pobaveně, když jí sleduji, jak sedí za svým stolem před laptopem, pouští si nějaká videa a u toho mlsá bonbóny. Zkrátka není chvíle, kdy by ve svém volném času něco nekonzumovala. Tak nějak jsem si to s ní už spojil a bylo by docela divné ji nevidět s pytlíkem něčeho chutného.

„Fajn," otočí se uraženě, „byla jsem ráda, žes přišel, ale teď bych tě nejradši vyhodila. To bych ale nesměla být tak skvělá kamarádka, a tak tě tady nechám, ale nedostaneš ani bonbón!"

„S tím dokážu žít," zavřu za sebou a kráčím až k ní, kde je připravená druhá židle. Zřejmě už na mě čekala a čas si zkracovala tím, že si pouští vtipná videa, která však rázem vypíná a obdaruje mě svým pohledem.

„Co večeře s rodičema?" zeptám se, protože jsem na to jaksi ráno zapomněl. Vlastně to docela i vypadalo, že se Lucy ulevilo. Moje zrzavá kamarádka totiž o svých rodičích nerada mluví a to hlavně proto, že u babičky skončila díky jejich věčným eskapádám. Vyprávěla mi, že její mamka se každý večer vytrácí z domu a vrací se až ráno úplně zdrogovaná a opilá. Její táta si na druhou stranu vodí domu nové a nové ženy a zdá se, jako by to nikomu nevadilo. Taky proč ano, když jsou její rodiče v rozvodovém řízení a od soudu dostali přikázáno, že pokud se to během roku nezlepší, budou rozvedeni.