HIM✔

10. Kapitola

 Slunce pomalu zachází za obzor a já se bezmyšlenkovitě poflakuji po okolí, zatímco ostatní jsou na chatkách a zapáleně komunikují o nových poznatcích. Já tak nějak nemohl zůstat v chatce, protože se mi všechno zdálo stísněné a nepříliš vábní pro to, abych tam zůstával. Jal se mě totiž špatný pocit za to, jakými pohledy mě profesoři a dokonce i někteří jedinci obdarovávali. Jedním z těch jedinců byla i Lucy, která na mě hned po ukončení akce naléhala, abych se otevřel a nepůsobil tak strašně stísněně. Naopak Nick jí řekl, ať mě nechá. Že pokud nechci, nemusím se představovat nikomu. Ostatně on na tom byl podobně jako já a neřekl o sobě také skoro vůbec nic. Myslím si, že to udělal právě kvůli mně, abych se necítil tak špatně.

Josh se zdál nadmíru znepokojený mým odchodem, protože to vypadalo, jako by i on chtěl tlachat o kruhovém seznamování. To byl možná také jeden z důvodů, proč jsem se rychle sebral a vypařil se slovy, že potřebuji trochu čerstvého vzduchu, i když jsem se uvnitř zdržel sotva pět minut.

Po konci seznamování jsme dostali osobní volno na vybalení věcí a prochození si okolí. Následovat pak měla večeře ve velkém jídelním salónu a pak nějaká aktivita, která se profesorům zdála hrozně zábavná. Vlastně jsem ani nevnímal, když popisovali, o co půjde. Upřímně, už jsem se těšil do postele.

Jdu, kam směřují mé nohy s hlavou sklopenou dolů. Mé boty nadnáší nepříliš silná a vysoká vrstva trávy, zatímco se mi pohled zatemňuje a zatemňuje. Může za to především fakt, že ze slunce už nezbývá viditelného víc, než jeho horní půlkruh, který pomalu mizí za vysokými stromy. A čím méně světla je kolem mě, tím víc se cítím hůř. Ani nevím proč. Zkrátka občas mívám stavy, v nichž se cítím tak strašně sám a nepochopený. Polemizuji často nad tím, co by se stalo, kdybych všem řekl, co se mnou je a proč jsem se tak změnil.

Té změny si totiž nevšímají jen ve škole ti, co mě znali před tím, ale také doma a pokaždé, když na to přijde řeč, jim odpovím, že se jim to jen zdá a se mnou je pořád všechno stejné. Děsím se dne, kdy jim budu muset sdělit, jakou změnou jsem si prošel a proč už nejsem tolik veselý a neběhám se srdcem na dlani.

Potají jsem sledoval několik filmů zabývající se touto problematikou a pochopil jsem, že na gaye většinu času šťastný konec nečeká. Ano, jsou to jen filmy, ale proč si každý režisér bere do hlavy, že pro gaye to nikdy nevypadá tak světle, jako například pro heterosexuály? To protože na tom jistě něco bude. A když si představím, jak asi bude vypadat můj konec, je mi z toho na zvracení.

Jistě, je asi zbytečné polemizovat nad koncem, když jsem ještě ani pořádně nevyřešil otázky týkající se mojí homosexuality. Nemůžu si být jistý, že jsem sto procentní gay, když jsem nezažil prakticky vůbec nic a navíc se mi líbí jen jeden jediný kluk, do něhož jsem shodou okolností zamilovaný. Přesto si tak říkám, co se stane, když i po tom, co ho přestanu milovat, to ze mě nevyprchá a já už takový zůstanu do konce svého života?

Sedám si na lavičku, která se nachází u vstupu do lesa a koukám před sebe na to volné prostranství, které pokryla tmavá přikrývka nastávající noci. Jsem jako ona. Tajemná a děsivá. Ne, že bych si připadal děsivý, spíš to tajemství, které v sobě dnem po dni dusím víc a víc je děsivé. Přestane být někdy děsivé? Možná. Možná pak nastane ta děsivější fáze. Odmítnutí od všech, které mám víc, než jen prakticky rád.

„Sám?" ozve se vedle mě a já leknutím nadskočím. Po těle mi naskočí husí kůže a hlas se mi zabodává do srdce takovou rychlostí, že ani blesky neprobliknou nebem tak rychle. Ve změti tmavých barev rozeznávám obrysy jeho dokonalého obličeje, který moje srdce nutí bít tisíckrát rychleji.