HIM✔

52. Kapitola

 Nejtěžší na tom všem bylo podívat se rodičům do očí, které jsem neviděl celý ten týden, jenž jsem prožil mezi čtyřmi zdmi svého pokoje. Když jsem se toho večera, po tom co Lucy odešla s tím, že mám na sebe dávat pozor a psát jí každých deset minut, jinak zburcuje celé město, přidal k rodinné večeři, jejich šokované výrazy mě provázely celou tu dobu, co jsem jedl. Zjistil jsem, že nejen, že mi oba chyběli, ale také, že jsem postrádal teplé jídlo. Máma se mě celou dobu ptala, jestli už jsem v pořádku a jestli si o tom můžeme promluvit.

Když jsem nakonec kývl, že ano, přišlo překvapení od nich. O mém utajovaném vztahu s Dominikem věděli už delší dobu. Jednoho dne, když jel táta domů z práce, mě s ním viděl před vchodem do Garretovic domu, jak mě drží okolo pasu a něco mi šeptá do ucha. Nic však ze mě nechtěli tahat, i když se máma kolikrát nechala unést a zahltila mě spoustou dotazů, i když přitom věděla, kam mám namířeno. Sdělili mi, že je naprosto normální cítit se tak, jak se cítím, a že mi nezazlívají lhaní či schovávání se. Sami to ve svých pubertálních letech dělali. A když jsem se před nimi znovu zhroutil, dočkal jsem se rozevřených náručí, které mě s láskou přijali.

Když jsem usínal, nebo se o to aspoň snažil, myslel jsem na to, že to sice bolí, ale už to není takové, jako na samém začátku. Fakt, že mi tři lidi za jediný den vyjádřili svou lásku mnohem lépe, než slovy, utěšoval moje plačící srdce, které se zkoušelo znovu sebrat a dát zase dohromady. A já si řekl, že až se vrátím zpět do školy, moje první cesta bude právě k řediteli, abych mu oznámil svůj verdikt.

A tak teď kráčím známou cestou ke škole, z nebe padá bílý poprašek, který mě snad poprvé v životě neirituje, a já se psychicky snažím posilnit, abych se nezhroutil, až ho znovu uvidím. Až na sobě ucítím jeho naléhavý pohled a až se mě bude snažit všemožně kontaktovat. Což mě přivádí k tomu, že si ho musím bloknout na všech sociálních sítích a pořídit si novou SIM kartu. Je na čase se zbavit jeho vlivu, který na mě má. Je na čase srdci poručit, aby se od něj distancovalo a nezaslepovalo mě tak svými city.

Zatáčím směrem doprava, kde se několik holých stromů vyjímá před obrubníkem, který přechází v pískovou cestu, která je také pokryta slušnou dávkou sněhu. Před budovou stojí spousta studentů a čekají, až se školník uráčí otevřít vstup dovnitř a poskytnout jim tak únik z nesnesitelné zimy, která všude panuje pevnou rukou. Abych pravdu řekl, právě ta zima mi pomáhá usměrňovat veškerou bolest a vyrovnávat se s ní tak, jako ještě nikdy před tím. Nebudu však lhát, i ten proklatý sníh mi ho připomíná. Hlavně štědrý den, kdy mi dal řetízek.

V záchvatu vzteku jsem na něj úplně zapomněl, a tak se mu nic nestalo. Celý ten týden jsem měl chuť vyhodit ho, zahrabat ho pod zem, roztavit, zkrátka se ho nějakým způsobem zbavit. Jenže něco ve mně si řeklo, že nemůžu. Protože ať udělal cokoliv, ten řetízek mi předával v jedné z nejkrásnějších chvil, jaké jsem kdy ve svém krátkém životě zažil. Každopádně jsem si ho sundal z krku a uschoval ho do pouzdra ve svém pracovním stole. Od té doby jsem ho nevytáhl a pochybuji, že se na něj ještě někdy podívám.

Zrak upírám schválně na sníh po němž kráčím, protože je mi jasné, že kdybych zvedl pohled, přesunul bych ho ihned na místo, na kterém obvykle stojí celý fotbalový tým. A tam bych se setkal s jeho pohledem a ta vzpomínka, která mě naprosto zlomila, by se vrátila v plné síle. Jako bych stál na prahu dveří do jeho pokoje a pozoroval ten blažený úsměv na jeho tváři, který nebyl způsobený mnou. Měl bych před očima kluka, kterého jsem vlastně nikdy neznal.

Najednou do někoho silně narážím, až se mi čepice, která chrání moje kadeře před zmáčením, posune na stranu a já zvednu svůj překvapený pohled. Stojí přede mnou Josh, který je naprosto překvapený. Určitě z faktu, že mě tu vidí. Vidět jeho tvář po takové době mi připomíná, jak moc mi chyběl.