HIM✔

35. Kapitola

 Následujícího dne mi od Dominika brzo ráno přišla zpráva, že se do školy nedostaví, protože jedou s celou rodinou do hlavního města za příbuznými, kteří pořádají velkou oslavu narozenin pro jeho babičku, které už bude víc, než přes sedmdesát. Prý se rodiče snažil přemluvit, aby mohl zůstat doma, ale ti to razantně zamítli s tím, že se na něj babička moc těší a nemůže se jich už dočkat. Několikrát se snažil i vymyslet způsob, jak by se jich zeptal, jestli mě může vzít sebou, ovšem na to jsem mu zase napsal razantní ne já. Samozřejmě, že kdyby to šlo, moc rád bych se k němu přidal, ale vzhledem k tomu, že se budou vracet až v sobotu večer, protože ta oslava připadá na pátek a všichni se sjíždějí už dnes, aby všechno stačili připravit, bych musel sakra namáhat hlavu, abych vymyslel nějakou lež pro rodiče. Jenže času nebylo nazbyt a navíc mi to napsal až ráno, když jsem byl na cestě do školy.

Vidina toho, že ho vlastně uvidím až v neděli a to jen na krátký čas, protože se oba budeme muset připravovat zase do školy, mě docela sužovala a já nevěděl, jak se zabavím, abych na něj tolik nemyslel, i když vím, že příchozí zprávy mi budou dokola připomínat to, že přijdeme o společný víkend. Při životě mě však udržuje fakt, že s Dominikem nejspíš strávíme silvestra spolu daleko odsud bez jakýchkoliv zábran. A tak místo, abych se celý den věnoval probíranému učivu, jsem spíš létal hlavou v oblacích a představoval si, jak to všechno bude vypadat.

Taky mi do hlavy přišla jedna zásadní myšlenka. A to ta, že v ten večer bychom mohli zpečetit náš vztah. Samozřejmě, že mi ta představa nahání všelijaké obavy, ale chci mu ukázat, že mu patřím stejně tak, jako on patří mě. Chci mu dokázat, že to s námi myslím vážně a to nedokážu jen tím, že mu budu věčně odpírat to, po čem tak touží. Po splynutí se mnou. Tajně totiž doufám, že během toho měsíce, který mi ještě zbývá, bych se na to mohl zkusit nějak připravit, jenže absolutně netuším jak. Každopádně vím, že mu potřebuji nějak všechno naznačit a nejde to jiným způsobem, než tímhle.

A tak se nakonec stalo, že se ozval zvonek poslední hodiny a my byli osvobozeni od vyučování. Já se samozřejmě zastavil ještě za třídní profesorkou, abych omluvil Dominika, který mě o to požádal a abych ji poprosil, zda by mi zítra nepředala všechny potřebné úkoly pro něj. Třídní samozřejmě přikývla a řekla, že mi to předá před vyučováním ráno. Že se mám prý zastavit do jejího kabinetu. No a teď kráčím ke svým skříňkám a absolutně netuším, co bych mohl odpoledne dělat.

Venku je totiž boží dopuštění a už od rána prší. Doufal jsem, že to přestane a já se budu moct jít aspoň projít, jenže ono se snad rozpršelo ještě víc a nevypadá to na nějaké světlé vyhlídky do pozdního odpoledne, které bych jinak trávil s ním. Lucy navíc také nemá odpoledne čas, protože si pro ni přijedou rodiče a společně pojedou na večeři. No a Joshovi jsem nepsal z toho důvodu, že bych mu musel zase lhát a to já nechci.

Docházím ke skříni, odemknu ji a z tašky vytáhnu všechny učebnice, které doma nebudu potřebovat. Podle všeho by se zítra mělo jednat o klidnější den, protože nemáme nahlášenou žádnou písemku. Přesto si v tašce raději nechávám učebnici matematiky a biologie. Tyto dva předměty jsou totiž proslulé svými přepadovkami a já bych nerad skončil se špatnou známkou. Už tak se moje průměry zhoršily díky tomu, že si věčně píšu s Dominikem a učení mě vlastně vůbec nezajímá. Jenže jak to všechno vysvětlím především tátovi, který lpí na mých známkách, to opravdu netuším. Ještě že do pololetního vysvědčení zbývá spousta času.

Ze spodní části skříňky vytahuji slabou bundu, když moje uši nabourá známý chraplavý tón hlasu, který se rozléhá po celé škole. Už dlouho jsem ho neslyšel zpívat a docela mi připadá, jako bych se vrátil zpátky v čase k lesnímu pobytu, kde zpíval skoro každý večer před spaním. Tak moc mi tyhle večery chybí. Jen díky nim se ze mě a z Joshe stali tak dobří přátelé.