HIM✔

13. Kapitola

 „Lucy, támhle," vysloví profesorka směrem k Lucy a ukáže ji někam na střed mezi levou stranou lesa a tou naproti nám. Lucy kývne, naposledy se otočí na mě a pak se rozeběhne tam, kam jí profesorka ukázala. Na řadu v tento moment přicházím já a ukazuji jí svou kartičku s číslem.

Profesorka přemýšlí, jako by si přesně nevzpomínala, kam ukryla moje číslo, zatímco já se snažím nevnímat dvě tmavé bulvy, které jistě propalují můj zátylek. Stojí za mnou už hodnou dobu, během níž neřekl ani slovo. Sice jsem několikrát, když jsem se otočil, postřehl, že na mě opravdu kouká, neřekl však ani písmenko, které by mi něco prozradilo. Stále má ten svůj neoblomný pohled a já nabírám podezření, že je naštvaný za to, že když jsem dojedl svou večeři, k jejich stolu už jsem se nevrátil.

„Támhle, Majku," ukáže profesorka do lesa přesně naproti nám, čímž protne mé myšlenkové pochody o snědém mladíkovi za mnou. Spěšně profesorce poděkuji a kývnu, načež se rozeběhnu do míst, kam ukázala. Přiznám se, že se snažím utéct i jemu. Protože jestli jsou stanoviště blízko u sebe, on bude jedním z těch, kteří mi budou nejblíž. A po včerejšku tak nějak nevím, jak se ohledně něj mám cítit.

Ta slova, která vyslovil jen pro moje uši na lavičce, ho staví pod pozitivní světlo. Jenže jeho chování u večeře na něj vrhá stíny. A právě ty stíny mě děsí a já tak nevím, co od něj můžu očekávat. Je to, jako bych se bavil s dvěma rozdílnými lidmi se stejnou tváří.

Celé mé tělo obalí chlad lesa, zatímco se snažím nezakopávat o větve spadané na zemi. V mysli stále doufám, že Josh bude rychlý, protože kraťasy a triko asi nebyli nejlepší outfit do lesa, kde už panuje podzim a světlo sem pronikne jen zřídka. Pokud mu to bude trvat dlouho, zřejmě tu zmrznu. A docela nerad bych onemocněl.

„Počkej," ozývá se za mnou a moje tělo na jeho hlas reaguje tak jako vždycky, i když mám podezření, že zima obalující moje tělo, v tom má také určitě prsty. Přesto dělám, jakože ta poznámka nepatří mě a běžím stále stejnou rychlostí, i když vím, že mě stejně dožene. Na běh byl vždy lepší, než já.

„Majku, čekej," křikne na mě a připraví mě tak o poslední možnost mu uniknout. Zřejmě pochopil, že nereaguji, protože si myslím, že to není určeno mě. Otočím se tedy a obdaruji ho stejným pohledem, jakým celou dobu on obdarovává mě. Totiž nic neříkajícím.

Jeho tělo se přibližuje ke mně a mnou jímá znovu ten zpomalený pocit. Vnímám jen jeho a nic kolem sebe. Všechno se děje ve zpomaleném záběru. To jak se jedna noha vznáší ve vzduchu, zatímco ta druhá jistě došlapuje na zem posetou jehličím a šiškami. To, jak mě jeho oči skenují od hlavy až k patě. To, jak se jeho hrdlem ozývá zadýchání.

Když se postaví přede mě, mám neblahý pocit, že schválně narušuje můj osobní prostor. A najednou se vůbec netváří neutrálně, ale omluvně. Vážně ho nechápu a pochybuji, že někdy budu.

„Chci se ti omluvit," namítne a já jen pozvednu obočí. Stále jsem na něj naštvaný, i když se uvnitř cítím jako pokrytec. To, co předvedl při večeří byla od něj rána pod pás, stejně tak to, jako je ode mě rána pod pás, že jsem mezi námi vystavil vysokou zeď a odmítám ji zbořit.

„Myslím, že teď máme na práci něco jinýho," vyřknu s takovou lehkostí, která překvapuje i mě samotného, „na omluvy bude čas jindy."

S tím se také otáčím a nechávám ho šokovaného stát na místě. Jenže jako na potvoru před sebou vidím jakési menší stavení, které působí jako dlouho nepoužívané krmítko pro zvěř, na němž se nevyjímá jen jedno přilepené číslo, ale hned dvě. Sice je to tak sto metrů, než tam dojdu a usadím se, ale i tak už vidím, že se tam vyjímá moje číslice a přesně na druhé straně je ta jeho. Přesně, jak jsem předpokládal.