HIM✔

49. Kapitola

 Uběhly tři dny od toho, co jsme se Dominikem vrátili domů. Jízda v autě byla tichá a spíš jsme si jen užívali přítomnost toho druhého bez jakýchkoliv slov. Po příjezdu jsem se samozřejmě nevyhnul otázkám typu, jaké to tam bylo, jestli je to skvělé místo pro rodinnou dovolenou a kdo je vůbec ten dotyčný spolužák, s nímž jsem tam byl. Dokonce i prarodiče vyzvídali. Jo, a mimochodem, strejda své rozhodnutí opravdu dodržel, a tak prý jen chvíli přede mnou odjížděl s celou svou rodinou domů. Upřímně, oddechl jsem si, že je náš dům zase o pár osob lehčí a svobodnější.

Následujícího dne odjeli i babička s dědou s tím, že přijedou zase za měsíc na pár dní. Byl jsem docela rád, že právě oni k nám jezdili často, protože člověk nikdy neví, kolik času nám s nimi ještě zbývá a každá minuta v jejich přítomnosti je cenná. Stejně tak, jako každá minuta, kterou jsem trávil s Dominikem, který se zničehonic začal utápět v jakési depresi z toho, že se nemůžeme promenádovat přede všemi jako pár, nemůžeme si vyměňovat polibky kdy a kde chceme a jak on sám řekl, nemůžeme souložit, kdy se nám zachce. Snažil jsem se ho však přivést do dobré nálady a docela se mi to dařilo. Když jsem od něj ale odcházel, ten protáhlý obličej byl zase zpět a já nevěděl, co si počít.

Třetí den značil návrat do školy, kam se mi vůbec nechtělo. S každou myšlenkou na rána, kdy jsem se budil v jeho objetí, mi moje postel začínala připadat cizí. Jako by jí rodiče během mé nepřítomnosti znovu vyměnili. Jenže potíž nebyla v posteli, ale ve mně. Snadno jsem si zvykl na to, že se jeho ruce obtahovaly kolem mých boků, zatímco se mi na zádech tlačilo jeho svalnaté tělo. Když jsem se budil ve své posteli, chyběl mi ten pocit, že někomu opravdu patřím, a že někdo patří mě. S klidem tak můžu přiznat, že jsem až nechutně majetnický. Ostatně jako každý druhý v této společnosti.

Cesta do školy byla snad nekonečná a vyučování ještě horší. Obzvlášť, když se Dominik neustále otáčel se smutným pohledem na mě a já mu nemohl nijak pomoci. Snažil jsem se ho povzbudit alespoň svým úsměvem, který však nějak nezabíral a on se zatvářil ještě víc smutně. Mám za to, že mě v tu chvíli, kdy jsem se na něj usmál, chtěl políbil, ale jelikož jsme byli ve škole, nešlo to. Navíc ničemu nepřidal ani fakt, když mu prý volala mamka, že rovnou ze školy jedou do nákupního centra, protože tam mají výprodeje. Lukas prý pomáhat nemohl a tak to zbylo na něm, což značilo, že dnešní odpoledne nezažiji v jeho přítomnosti.

Nakonec se ale ozval zvonek značící konec vyučování pro dnešní den a já samou úlevou vyběhl ze třídy, následovaný Lucy, u níž se zdálo, že také jen těžko přežívá. Už od rána do mě totiž hustila, že si půjdeme někam sednout a tam jí vyložím úplně všechno, co se ve wellness centru stalo. Nebýt jí, asi bych v té škole umřel.

A tak teď sedím u stolu v její a Joshově společnosti a snažím se nevnímat ty náruživé pohledy mojí kamarádky, či soucitné pohledy od Joshe. Místo toho se soustředím na jídelní lístek a přemýšlím, co si dám. Mamka mi během cesty sem stačila napsat, že také jede do nákupního střediska kvůli povánočním slevám. Navíc jsme v lednici opravdu nic neměli a ona usoudila, že je na čase se vydat na nákupy. Naštěstí jsem nemusel pomáhat, protože měl táta až do konce týdne dovolenou, a tak na to stačil sám.

„Dáte si něco?" přeruší tok mých myšlenek milý hlas servírky, která netrpělivě stojí u našeho stolu a přeskakuje pohledem z jednoho na toho druhého.

„Já bych si, prosím, objednala dvojitého hambáče, jako přílohu chci extra velkou porci hranolek se sladkokyselou omáčkou a poprosila bych ty hranolky trošku víc posolit," sype ze sebe Lucy, zatímco já i Josh na ni koukáme s otevřenou pusou. „K pití si dám ten váš mega kelímek s pepsi colou a poprosím do toho dvě brčka. Děkuji."