HIM✔

76. Kapitola

Ta dvě slova se zdála jako něco naprosto nevhodného. Něco, co jsem bral jen jako vtip, protože veškerá naděje pohasla a já už ani nedoufal, že se probudí. Proto jsem zůstal zmrzle zírat na matku, jako by spadla ze stromu a při tom všem vstřebával význam oněch slov, která zmírnila mou nekončící beznaděj. Slova, která rozžhavila naději znovu na plné obrátky a moje srdce se začínalo vracet do normálu už jen tím, jak silně mi bušilo do hrudi, čímž vlastně i naznačovalo jediné. Že ho musím, co nejdříve vidět.

Běžel jsem jako o závod a absolutně nevnímal fakt, že od nás až do nemocnice musím oběhnout polovinu města. Vrážel jsem do studentů, kteří chvíli před tím končili ve škole, a kteří mě poznávali a s udiveným pohledem na mě zírali. Vrážel jsem i do důchodců, kteří se plahočili chodníkem a brali mi veškerý čas, který jsem s ním ještě mohl prožít, než ho ztratím nadobro. A hlavně mě připravovali o obrovskou omluvu, kterou jsem Dominikovi od samého počátku dlužil. Nevnímal jsem jejich nadávky ani upozornění. Zapomínal jsem na fyzickou bolest z toho namáhavého pohybu a soustředil se jen na to, že čím dřív tam budu, tím dřív uvidím jeho oči. Jeho vlnící se rty, které prozrazují, že zase pořádně, z plných plic, dýchá.

Když jsem však dorazil, celý udýchaný a zmožený, zastavilo mě hned několik pohledů a jedny ženské ruce. Ruce jeho matky, která se šťastným úsměvem na tváři, ovinula svoje vysílené paže kolem mého těla a neustále opakovala, že se jí vrátil syn. Že veškeré její modlitby byly vyslyšeny. A ačkoliv jsem se měl radovat s ní, nedokázal jsem to, protože i ona mě obírala o veškerý čas, který mi s ním zbýval.

Lucas mi pak vysvětlil, že Dominikův pokoj přetéká spoustou lékařů, kteří ho prohlíží, zjišťují jeho zdravotní stav a sbírají podněty do zprávy, kterou o jeho stavu sepíší a předají rodinným příslušníkům. Sdělil mi také, že to byl on, kdo byl zrovna u něj, když jeho bratr otevřel oči a zhluboka se nadechl, jako by se celou dobu nořil do vody a potřeboval do svých plic vzduch. S panickým strachem, že se stalo něco vážného, vyběhl z Dominikova pokoje a doslova zburcoval celou nemocnici. Když se však dozvěděl, že se Dominik probudil, uklidnil se. No, hlavně za to mohla injekce, kterou mu vpíchli, aby ho uklidnili, protože plašil polovinu pacientů.

A tak nám nezbývalo nic jiného, než čekat. Během toho stačila dorazit i moje mamka, na níž jsem úplně zapomněl a nechal ji stát jako tělo bez duše ve svém pokoji se slzami v očích. S těmi šťastnými. Omluvil jsem se jí tedy a vysvětlil, že jsem to prostě musel udělat. Byl to jediný způsob, jak se co nejrychleji dostat k němu. Tedy jediný způsob v tu chvíli, při níž zavládlo moje srdce a převzalo kontrolu nad mou tělesnou schránkou. Samozřejmě to však pochopila, což mě alespoň trochu uklidnilo.

Uvědomil jsem si však, že já nemohu být prvním, kdo ho půjde navštívit. Tohle privilegium patřilo jeho rodičům a bratrovi, kteří trpěli dost možná i víc, než-li já. Tedy jestli to vůbec jde. Musel jsem je nechat, aby ho navštívili jako první a hlavně jsem potřeboval, abychom byli sami, což v prvotních chvílích nepřicházelo v úvahu.

Tudíž, když se dostavil lékař s tím, že je pacient takřka v pořádku a můžeme ho jít navštívit, zůstal jsem sedět ve svém křesle a ani se nějak nedožadoval toho, že bych chtěl jít jako první. A jako jediný zareagoval právě Lucas, který seděl vedle mě. Obdaroval mě povzbudivým úsměvem a poplácal mě po rameni, přičemž se zvedal a zmizel mi z dohledu i se zbytkem rodiny Garretových.

A tak tu sedím, skoro dvě vyčerpávající hodiny, a čekám na to, až za ním konečně budu moci jít. Každá minuta je tak strašně ubíjející a mně se v hlavě představují scénáře, jak by naše setkání mohlo dopadnout. Téměř před dvěma týdny jsem si nedělal moc z toho, že se přišel podívat na vystoupení naší skupiny, ovšem to samé se nedá říct teď. Uvnitř všechno křičí, abych je šel z toho zpropadeného pokoje vyhnat a abych si s ním konečně promluvil. Vlastně ani nešlo o to, abychom si promluvili, jako o to, abych znovu viděl jeho oči. Oči, v nichž snad najdu odpuštění za to, jaké křivdy jsem se dopustil.