HIM✔

26. Kapitola

Můj pěvecký výkon zřejmě zanechal opravdu velký dojem, protože i po půl hodině, kdy Josh a jeho banda odehráli asi dalších deset písniček, se někteří jedinci stále otáčí mým směrem a obdařují mě svým vřelým úsměvem. Je to docela změna od odpoledne, kdy jejich pohledy byly spíš neutrální a bylo z nich jasně cítit, že mě pomlouvají. Tady je přesně vidět, jak málo stačí k tomu, abyste se z vyvrhela vyšoupli na někoho, kdo všechny zaujal. Upřímně, raději bych, kdyby se všechno vrátilo do starých kolejí a nikdo si mě už nevšímal, protože mi to začíná být značně nepříjemné.

Lucy, která teď pro změnu chroupe oříšky v těstíčku, mě nejdříve po vystoupení objala a následně se její pěst opřela do mého ramene, kde budu mít zítra určitě modřinu. Rána to totiž byla, jako kdyby spadl vůl. Jako všichni, i já se tomu zasmál, netušil jsem však, proč takhle zareagovala. Až pak mi vysvětlila, že jako moje nejlepší kamarádka měla právo vědět, že umím takhle zpívat. Když jsem jí odpověděl, že zpívat neumím, odvrátila se ode mě a od té doby se mnou nemluví. A to ani když ji začnu lechtat, což obvykle zabere.

K jejímu uražení se přidal i Nick se slovy, že i on se cítí zrazen, protože to nevěděl. Kdyby prý totiž jo, snažil by se být ke mně naprosto milý, protože ze mě bude jednou hvězda a on bude v záři reflektorů. Musel jsem se tomu vtipu vážně zasmát, jelikož já určitě slavný nebudu. A i kdyby jo, nebude to kvůli zpěvu. To mu můžu potvrdit na milion procent.

„Však oni vychladnou," namítá Lana pobaveně a společně se mnou probodne ty dva, kteří se teď baví mezi sebou.

„Jo, stačí, když Lucy koupíme nějakou pochoutku a Nickovi vyseknem kompliment," reaguji na to s úsměvem. Ten však zmizí, když mě Lana chytne za ruku a beze slov naznačí, že nás někdo pozoruje. Přesunu tedy pohled tam, kam kouká ona a zjišťuji, že Dominik už nesedí na svém místě, ale místo toho se přesunul hned vedle Nicka a naznačuje Laně posunky, aby mě zavolala. Když zbystří, že mu pohled už konečně věnuji, zvedá se ze svého místa, nikým nepozorován a rukou mi ukazuje, abych ho následoval.

„Co po tobě chce?" spustí Lana svou ruku z té mé a zkoumavě se zadívá na černovlasého fotbalistu, který se otáčí k táboráku zády a pomalu míří k chatkám.

„Nevím," pokrčím rameny a vstávám. Moc dobře vím, co po mě Dominik chce a přiznám se, že jsem jen čekal, kdy za mnou přijde. Chce si totiž promluvit. Jen nevím, co z toho všeho pochopil a co mu nakonec budu muset říct. Protože vím, že dnešním dnem se Dominik Garret dozví moje tajemství úplně celé. A pak bude jen na něm, jestli naše přátelství skončí nadobro, či bude pokračovat i s tím zádrhelem, jenž se nachází v mém srdci.

Následuji ho a koukám na jeho záda. Dýchá pravidelně a jeho kroky jsou pomalé. Chce, abych ho dohnal, a tak vbíhám mezi chatky za ním a za necelou minutu už kráčím po jeho boku. Netuším, kam chce jít a kde si to celé chce vyříkat, ale vím jedno. Že za ním půjdu kamkoliv. Tak jako včera večer. Jen s tím rozdílem, že pocity musí jít stranou. Na řadu totiž přichází fakta. A ač to bude sebevíc těžké, musím se překonat.

Znervózňuje mě to, jak je tichý. Nic neříká, jen se ozývá jeho pravidelné nadechování a vydechování. Je zahleděný před sebe a docela to vypadá, jako kdyby přemítal, kde má začít. Být na jeho místě, asi bych také nevěděl, kde mám začít a jak mám toho dotyčného oslovit. Protože, povězme si pravdu, tohle změní jeho pohled na mě. Doufejme však, že to bude k lepšímu.

„Umíš krásně zpívat," namítne po chvíli, kdy se nacházíme mezi chatkou číslo dvacet a deset. Všude panuje tma a tak mám docela problém rozeznat, jak se tváří. Jediné, co prosvěcuje okolí, jsou světla hlavní budovy, která sem však přes chatky tolik neproudí, a pak také měsíc. Jako včera večer. Jen měsíc nám bude svědkem.