HIM✔

11. Kapitola

 Pokud se dá něco nazvat katastrofou, pak je to večeře, jíž jsem se stal součástí. Poté, co jsme s Dominikem opustili prostranství placu a přesunuli se dovnitř do budovy, jsme se ztratili ve změti chodeb, které se před námi rozprostíraly. Jedna vedla doprava, a jak jsem podle pohledu stačil zjistit, nebyla nijak dlouhá a ani nijak prostorná. Spíš se jednalo o úzkou chodbičku dlouhou asi čtyři metry, na jejímž konci zely staré dřevěné dveře s nápisem PERSONÁL. Nejspíš se tam nacházela pracovna toho, kterému to tady všechno patří.

Chodba vlevo byla o poznání delší a na její konec jsem nedokázal dohlédnout. Každopádně mi přišlo na mysl, že i tady jsou pokoje, které je možné pronajmout, protože stejně jako chatky venku, na sobě nesly bílý štítek s číslem. Anebo také mohou sloužit jako šatny pro ty, co tu jsou zaměstnaní. Kdo ví.

Ze stropu se nesl honosný lustr, který jako by dorazil naprosto z jiné dimenze. Tak, jak budova vypadala zvenčí, vypadala i uvnitř. Totiž chátrajíc. Jediné, co právě narušovalo tu atmosféru chátrání, byl onen lustr a schodiště z mahagonového dřeva, po němž se táhl honosný koberec. Skoro mi až bylo líto, když jsem na něj šlápl svými boty s opotřebovanými podrážkami. Rukama jsem si ověřil, že dřevo je opravdu tak jemné, jako se zdá na pohled.

Došli jsme až nahoru a já zůstal jako opařený stát. A jak se zdálo, i Dominika velikost jídelny překvapila. Jednalo se o obrovskou čtvercovou místnost vybavenou snad o sto jídelních stolů pro čtyři. Úplně vzadu pak byly spojeny čtyři stoly v jeden dlouhý. Na každém zel ubrus s vázou květin a všechno to působilo jako v prvotřídní restauraci z dřívějších dob.

Za dlouhým stolem se pak nacházela zatáhnutá zástěna, která prozrazovala, že právě odtamtud se bude vydávat jídlo. Na tom by nic strašného nebylo. Zkrátka jsme se posadili a čekali jsme asi deset minut, než se jídelna stačila plnit. Sedli jsme si naschvál blízko k výdejnímu pultu, abychom měli jistotu, že dostaneme jídlo mezi prvními. Přece jen jsem celý den nic nejedl a bylo mi docela špatně od žaludku.

Čekal jsem, že si k nám přisedne například Lucy, s níž jsem byl domluvený na tom, že spolu budeme mít jídelní stůl. Jenže než se vůbec Lucy objevila, přisedli si k nám dva fotbalisti a jak se zdálo, mou přítomností nebyli zrovna dvakrát ohromeni. Stejně tak, jako já neměl radost z toho, že budu večeřet s nimi.

Když konečně došlo na výdej jídel, přišel nás přivítat samotný majitel a popřál nám krásně prožitý týden, na což fotbalisté reagovali, že si ho sakra užijí. Při tom udělali jakousi grimasu, která naznačovala, že dívky od vedlejšího stolu, kde mimochodem seděla i ta zmalovaná fiflena, pojedou domů poskvrněné a označkované. A jak se zdálo, Dominikovi se ta představa líbila. Pomalu mě přestal zžírat hlad, špatně mi však nepřestávalo být.

Čím víc se večeře prohlubovala, tím víc jsem zjišťoval, že kluk, kterého jsem znával dříve, už se mnou u stolu nesedí, i když mi venku tvrdil pravý opak. Ten kluk, kterého jsem znával, by se o holkách nebavil jako o hadru, který je potřeba pošpinit a pak ho poslat dál. Ten Dominik, kterého jsem znával, by mě u stolu nikdy neignoroval a neignoroval by ani to, kdyby na můj účet něco pronášel, jako to dělali ti dva čas od času, když mi třeba omylem upadlo sousto nebo jsem nechtěně zakašlal.

Dojedl jsem jako první, tudíž jsem neměl důvod zůstávat u onoho stolu, k němuž už si nikdy nesednu. V tu chvíli jsem se cítil opět zrazený a také znechucený. Ačkoliv jsem cítil jeho pohled na svém těle, nepodíval jsem se na něj a místo toho se přesunul ke stolu, kde seděla Lucy, Nick a Lana, kteří jako by si oddychli, když jsem si k nim konečně přisedl.

Ve zkratce jsem jim vysvětlil, proč jsem si sedl tam, kam jsem si sedl a co všechno ta hovada říkala. Nick s Lanou se sice tvářili znechuceně, ale jediný, který u stolu pochopil, proč mi to všechno tak vadí, byla Lucy. Nakonec mě dokázal rozveselit její zabijácký pohled, který Dominikovi věnovala, když odnášel prázdný talíř a při tom se zmateně koukal mým směrem.