HIM✔

62. Kapitola

 Většinou jsem přemýšlel, že by můj život mohlo naplnit něco, jako je například kancelářská práce, či dokonce práce se zvířaty. Nejednou se mi do hlavy přihnala myšlenka, že práce se zvířaty by byla docela dobrá činnost a já bych byl opravdu šťastný, kdyby ze mě byl veterinář. Jenže na rozdíl od svého otce či matky, se do mého organizmu nedostaly geny, které naši rodinu po léta stahovali k léčitelství. Tudíž bych víc zvířat zabil, než-li uzdravil. Ostatně to dokazují i neteoretické části biologie.

Jenže při tom tanci jsem si uvědomil, že ve mně vzplanul jakýsi oheň, který ne a ne přestat. A s každým procvičením se žár jen zvedal a já ho nemohl nijak uhasit. Cítil jsem se šťastný každou minutu toho, co jsem hýbal svou tělesnou schránkou do tónů oné písně. Jako bych ze sebe dostával všechnu negativní energii a nabýval jsem jen samými pozitivy. Tak nějak jsem si představil, že nějak podobně se cítí i Lana. Ovšem ona oplývala optimismem pořád. Ale poprvé v životě jsem se cítil opravdu šťastný z něčeho, co jsem dokázal a nešlo jen o to, že moje předešlé pokusy doprovázela samá katastrofa. Moje nohy se konečně dostaly pod mou nadvládu. A tak jsem tančil, jako by mi šlo o život. A já myslím, že jsem opravdu našel to, co jsem celou tu zatracenou dobu hledal. Něco, co mě vystihuje od hlavy až k patě. Našel jsem něco, čím bych se chtěl zabývat až jednou dokončím vysokou školu.

Je však unáhlené dělat takové závěry a jsem si toho vědom. Naučil jsem se jen jediný tanec a nemůžu tak docela říct, že se mi budou zamlouvat i ty další. Co například přinese druhý týden, to bylo ve hvězdách a jediný, kdo věděl, na co budu tancovat, byli George a porota, kteří to budou až do pondělí držet v tajnosti. Možná dostanu něco, co ten plamen ve mně nakonec uhasí a já si uvědomím, že jsem šlápl vedle a tanec nebude ani trochu něco, co by mě mělo naplňovat a živit. Naštěstí však žiju v době, kde je možné naprosto všechno. Když si to tak vezmu, nikdy bych si nepomyslel, že budu tady a budu předvádět tolika lidem svůj hlas. Ještě před pár měsíci to bylo naprosto nemyslitelné. A teď tu opravdu jsem a tak nějak vím, že tohle celé mi pomůže nahlížet na život jinak.

Také jsem stačil zpozorovat tu odlišnost v každé bytosti, která chodila po tomto světě. Nebo aspoň ve všech těch lidech, s nimiž jsem každé ráno sdílel taneční místnost. Každý totiž podával ten tanec po svém. Všichni jsme tančili jedno a to samé a přitom to vypadalo, jako bychom se každý napojil na jiný styl i na jinou hudbu a každý to podával podle sebe. Někdo něžně, někdo naopak hrubě. Někdo zapáleně a někdo, jako by ho to nudilo, i když to mělo svoje kouzlo taktéž. A podle toho, jak jsem si jednoho po druhém prohlížel ve své mysli a přehrával si to, dalo se docela dobře odhadnout povahu té osoby.

Adama jsem vyhodnotil jako jednoho z nejvášnivějších lidí, které jsem kdy poznal. Podle toho, jak se mnou tančil a podle toho, jak se na mě pokaždé díval, nešlo dospět k jinému rozhodnutí. Connor oproti tomu působil něžně, jako by se bál, že když na mě jakkoliv drtivě sáhne, opravdu mě zničí. A já nevím, jestli bych se pod jeho dotykem opravdu rozpadl nebo ne. Ava, ta černošská dívka, vedle níž jsem se posadil tu první hodinu na lavičku, znázorňovala naprostou sebekontrolu. Každý její pohyb měl důvod, proč se pohnula zrovna tak a ne třeba jinak. V jejím podání ten tanec vypadal dokonce lépe, než v Adamově případě, ale musím přiznat, že v jeho podání se mi zamlouval o něco víc. Už jen proto, že se tím nechal vždy naplno ovládnout. Nechal tu vášeň proudit svým tělem. Nijak ji nezastavil.

Mnohokrát jsem si představil i Dominika. Upřímně, Dominik byl na tancování vždy poleno. Už od mala nedokázal tančit do rytmu, jenže moje mysl si dokázala jasně představit, jakým stylem by se nechal řídit on. Byl by dominantní a svým zevnějškem a pohyby by dokázal zastínit toho druhého. Jeho tanec by byl sebevědomý. Ostatně jako kdykoliv.