HIM✔

77. Kapitola

 Předposlední kapitolka před epilogem. Snad se bude líbit.

***

„Kdybych mohl vzít všechen čas zpět, udělal bych to bez přemýšlení," šeptám mu, zatímco si prohlížím každou jednu modřinu na jeho obličeji. Všechno to jsou připomínky mého selhání. Ať si totiž všichni říkají, co chtějí, největší podíl na tom, co se všechno stalo, nesu stejně já. To já mu řekl tolik hrozných věcí, ignoroval každou jednu zprávu, každý pohled. Kdyby se tak nestalo, mohlo být vše úplně jiné. Plné světla. Bez jakékoliv tmy, kterou přináším já. Jsem jako chodící zkáza.

„A kam bys ho vrátil?" ptá se s jemným poloúsměvem, přičemž svou dlaní přejíždí po mojí tváři. Ten jediný dotek způsobuje tolik pulzující elektřiny, že by nás to mohlo oba roztrhat na kusy. Přesto se nebojím, protože on je moje bezpečí. On svírá v rukách nepředstavitelnou moc a stačilo by jedno slovo, abych se rozpadl na malé součástky, které by už nikdo nikdy neslepil. Vím však, že se ta chvíle blíží. Vidím v jeho očích od samého začátku, že se mi snaží něco říct. A že to něco vrazí mezi nás dva klín, který se nikomu nepodaří zbortit. Ne, pokud on sám nebude chtít.

„Na samej začátek. Na první den v první třídě," vyslovuji svou myšlenku nahlas. Kdybych to totiž mohl udělat, vykonám to bez přemýšlení. Jedině tak bychom se oba vyhnuli bolesti, kterou jsme si prošli. I když se ta moje absolutně nedá srovnávat s jeho. Prošel si doslova peklem jen kvůli tomu, aby ochránil sobeckou nicku. Aby ochránil mě.

„Den, kdy jsme se poprvé viděli. Proč?" pohne nepatrně obočím a vzápětí sykne bolestí. Na čele se mu totiž vyjímá hned několik stehů, které mu znemožňují měnit grimasy a krabatit svůj obličej do udivené a zvědavé podoby. I to je moje chyba.

„Protože bych zařídil, abychom se nikdy nezačali bavit," odpovídám upřímně s hlasitým povzdechem. Kdyby to šlo, přemluvil bych malého Dominika ať na toho klučinu, vedle něhož dostal nařízení si sednout, nemluví a ani si ho nevšímá. Že mu v budoucnosti způsobí jen problémy. Upozornil bych ho, že ho zatáhne do něčeho nesmyslného, jako je láska a její strasti. Zřejmě by mi ten rozjařený Dominik nerozuměl ani slovo, ale myslím si, že by mě uposlechl. Ať už byl tenkrát jakkoliv spryčný, starší vždy poslouchal. A to, i když mu radili něco naprosto nevhodného.

Vidím na něm, jak by se nejraději zamračil a obdaroval mě svým pobouřeným pohledem. Jediné, na co se však zmůže, je zavření očí a hlasitý výdech. Jako kdyby mu ta slova píchla kudlu přímo do srdce. Což naprosto chápu, protože i já jsem cítil ten ostrý hrot zapichující se do bijícího svalu v mé hrudi, když jsem to vyslovil. Je to však pravda a já mu nemíním lhát už v ničem. Máme před sebou posledních pár týdnů nebo dní a já je nemíním promrhat samou lží. Budu k němu naprosto upřímný. Aby věděl, že jsem to s ním vždy myslel vážně. A že mě mrzí to, co se stalo. Že lituji každého jednoho momentu, kdy jsem se ho snažil nenávidět a přemlouval se k tomu, abych mu ublížil.

„Já bych změnil jen poslední měsíc. Jinak by všechno zůstalo při starým," odpovídá se stále zavřenýma očima. „Jak jsem ti napsal v tom dopise – všechen čas, kterej jsem prožil s tebou, byly ty nejkrásnější chvíle. Každá jedna sekunda, kdy jsem pozoroval tvůj úsměv, kterej jsem způsoboval já, bylo něco neuvěřitelnýho. A věř mi nebo ne, i v...mých snech ses tak usmíval. A já se proto nechtěl vrátit zpět. Byli jsme spolu. Jen my dva. Už napořád."

Kéž bych mu mohl říct, že teď už to tak bude. Že spolu budeme už napořád a nic nás nerozdělí. Jenže to bych lhal. Rozdělí nás vzdálenost a naše srdce mohou být jakkoliv silná, tuhle překážku nezdolají. Časem bychom stejně jeden druhého zanedbávali. Už jen kvůli rozdílným zájmům, lidem i okolí. Postupně by kontakt vázl a my se už skoro vůbec neviděli. A nakonec, přesně jak mi říkal Josh, bych se jednoho dne probudil a uvědomil si, že je to pryč. Sice ne celé, protože Dominik bude zapsán v mém srdci jako první a nikdo jeho místo nenahradí, ale to měřítko bude tak malé, že ho budu moci ignorovat. Že už mě nebude ovládat srdce a pudy. Že se rozum vrátí k moci a já postupně budu zapomínat i to, jak vlastně vypadal. Vztah na dálku nefunguje. Nikdy.