HIM✔

8. Kapitola

Procházíme změtí chatek a hledáme číslo dvacet šest. Josh naši ne velmi velkou skupinu vede, zatímco já si prohlížím bílé štítky s čísly, které jsou přilepené přesně nad vchodem do každé z dřevěných chatek. Všechny působí na oko stejně. Stejná barva, stejná velikost, jediným odlišným elementem jsou právě čísla na nich. Také jsem si stačil všimnout, že tu jsou tři řady po deseti, tudíž tu je přesný počet chatek pro nás pro všechny. Učitelé to měli dobře vychytané.

Zrovna procházíme mezerou mezi chatkou číslo dvanáct a dvacet čtyři, což znamená, že už jsme blízko té naší. Prohlížím si jeho záda a uvědomuji si, že jeho držení těla je vskutku perfektní. Záda má rovná jako pravítko a kráčí tak, jak já bych se svou skoliózou nikdy v životě nedokázal. Jak se však zdá, pro něj je to naprosto přirozené, neboť se ani jednou neobjevil hrb a to i když se zamyšleně zastavil a snažil se najít nějaký systém, jak tu naši zpropadenou chatu najít.

Zpětně se mi do hlavy dostává myšlenka na Dominika a co měl ten jeho pohled znamenat. Tak nějak nemůžu přijít na to, co se mu v té chvíli honilo hlavou a čím bych ho asi tak mohl naštvat, když ještě chvíli před tím na mě koukal se zcela normálním pohledem. Že by se naštval právě proto, že jsem svůj pohled odvrátil? Že by mi chtěl před tím něco říct, ale nestihl to? Nebo je snad nakonec naštvaný, protože jsem si vedle něj nesedl? Je asi zbytečné o tom polemizovat. Stejně se to asi ani nedozvím, jelikož nejsem jeden z těch odvážlivců, kteří by za ním přišli a zeptali se, co má za problém.

„Konečně," vydechne Josh a zastaví se před chatkou, jež vypadá naprosto stejně jako ty dvě, které ji obklopují. Já jsem jen zvědavý, kolik místa tam je a kolik věcí tam budu moci nacpat. Také by mě zajímalo, jak bude vypadat postel. Přece jen bych si přál, aby byla tak pohodlná, jako ta moje doma. No, myslím si, že naivita by ale mohla jít stranou. Ani na táborech nemáme pohodlné postele.

Josh otevírá dřevěné dveře dokořán a nezdá se, že by chtěl jít dovnitř. Spíš skenuje vnitřek zvenku. Stoupnu si vedle něj a prohlížím si tu čtvercovou místnost, v níž se nachází dvě postele. Jedna u pravé zdi, jedna u levé. U jejich koncových částí se nachází menší komoda sahající do půlky zdí. Na protější zdi jsou dva noční stolky, na kterých se nachází dvě naprosto stejné lampičky, které jsou na některých místech obepnuté pavučinami. Můj zrak se ihned upře do stropu a s nelibostí zjišťuji, že se zde nenachází ani malá žárovka. Jediné světlo půjde nejspíš právě od těch lampiček. A v ranních a odpoledních hodinách bude chatku prosvěcovat světlo z venku, jelikož nad nočními stolky se nachází jedno menší okno, jehož sklo lemuje ne moc dobře vyhlížející dřevo. Otázkou je, zda se vůbec bude dát otevřít, protože ztuchlina zde panuje opravdu pevnou rukou.

„No," protáhne Josh skepticky a poškrábe se na zátylku, „asi to mohlo být i horší." A právě s tou poznámkou přejde práh jako první z nás. Zdá se však, že ho dostihlo dilema, jelikož si stoupl mezi postele a rozhlíží se, na kterou z nich si položit věci. Což mě přivádí k tomu, že jsem se zapomněl zmínit o hudebním nástroji, který svírá ve své pravé ruce. Něco mi říká, že v tom pouzdru bude určitě kytara.

„Kterou chceš?" zeptá se a hlavou naznačí, že se ptá na postel. I já konečně vcházím dovnitř a potlačuji nutkání zacpat si nos. Nejen, že tu panuje ztuchlina, ale také to tu páchne jako týden neprané ponožky. Což není zrovna ideální kombinace.

Pohledem přejedu obě varianty a nezdá se mi, že by na nich bylo něco odlišného. Obě deky i polštáře jsou v modrých barvách a pod nimi se nachází obyčejné bílé prostěradlo. Doufejme, že to povlečení nebude páchnout stejně, jako tahle stará chata.