HIM✔

44. Kapitola

 Víkend se opět přehoupl v pracovní týden a já byl přinucen vrátit se znovu do toho ústavu. Ovšem jen do pátku a pak nám začínají vánoční prázdniny, které letos vyšly přesně na čtrnáct dní, což je vskutku skvělé. Co však kazilo veškerý můj požitek z oné délky prázdniny, byl dárek pro Dominika. Snažil jsem se nenápadně přijít na to, co by chtěl, jenže pokaždé, když jsem se nakonec zeptal na rovinu, mi odvětil, že jediná věc, kterou chce, jsem já. V tu chvíli jsem si sám sebe představil s mašličkou na hlavě, přičemž moje tělo zahalovala velká spousta balícího papíru.

V nákupním centru jsem strávil pomalu celé pondělí, úterý i středu. Nestačil jsem však na nic přijít, protože jsem opravdu netušil, co by Dominikovi, kromě mojí tělesné stránky, mohlo chybět. Mezitím stačili přijet i prarodiče a jak jsem předpokládal, Pete byl naservírovaný do mého pokoje přímo na zlatém podnose. Myslel jsem v tu chvíli, že snad roznesu každého člena rodiny na kopytech. A obzvlášť strejdu, který si mě dobíral kvůli mé odpovědi na jeho dotěrnou otázku. Vlastně to nebyla moje odpověď, ale mamky. Jen jsem ji pro změnu vyřknul já.

„Na holky mám ještě času dost," zněla moje odpověď. Můj pohled okamžitě sklouznul k mámě, která se tvářila překvapeně a pyšně zároveň. To napětí v jejím obličeji však zůstávalo nadále. A v otcově se tuplem odrážel šok míšený se strachem. Zřejmě se bál, že bych mohl odpovědět po pravdě. A vůbec poprvé mi došlo, že rodiče ještě nejsou tak úplně smíření s tím, co se mi stalo.

Táta mi to ale vynahradil v pondělí, kdy přišel za mnou do pokoje s obrovskou krabicí, na níž se nacházelo Joshovo jméno. Dále mi předal menší krabičku s nápisem Lana a Nick a nakonec jen dva poukazy k Santiagům, které nijak nebalil. Zřejmě se bál, že by to mohl roztrhnout. Byl jsem mu opravdu vděčný, protože se postaral o to, abych měl starosti jen s Dominikem. Vymýšlet dárky ještě pro ty čtyři, tak se půjdu rovnou zastřelit.

Lucy i Josh mi nijak nedokázali poradit ohledně dárku pro toho zpropadeného Garreta. Každopádně jsem ani nijak nepočítal s tím, že by věděli, co má rád nebo po čem touží. Z Lucy několikrát vypadlo, že by mu darovala mě, protože by mě chtěla vidět zabaleného v krabici. Nějakým způsobem mě dokázala odvést od neustálého přemýšlení, k němuž jsem se nakonec stejně vždycky vrátil.

A pak, když už jsem byl v koncích, jsem se obrátil na jediného člověka, který měl vždy na všechno nějakou odpověď. Na Petea. A řeknu vám, bylo mi to proti srsti, ale překvapil mě.

Samozřejmě jsem se nezeptal přímo, ale jen, co by na mém místě koupil fotbalistovi. Vymluvil jsem se na třídní besídku, kde jsem si vylosoval jednoho docela egoistického fotbalistu. Přitom se žádná třídní besídka nikdy neuskutečňovala. Pete však odpověděl, že nic nezkazím tím, když mu koupím nové kopačky, míč nebo prostě něco, co je spojené s fotbalem. A tak jsem se i ve čtvrtek, přes nepřízeň počasí, vydal do nákupního centra na svou vlastní pěst. Dominik byl na nervy z toho, že nás oba připravuji o čas, který bychom mohli strávit spolu. Jenže dárek pro něj je neskutečně důležitou součástí a musí to být něco, co opravdu ocení.

Nakonec jsem vyjednal cenu za vystavený míč, který byl podepsaný nějakým slavným fotbalistou. Nevěděl jsem, jestli ho má ten pobuda rád, či je to vůbec opravdový podpis onoho fotbalisty, ovšem vzhledem k tomu, že mě stál všechny mé úspory a navíc u toho byla i fotka, jak ten identicky vypadjící míč podepisuje, přestal jsem si dělat starosti. Konečně jsem měl dárek.

A pak čas nějak splynul, víkend strávený v teplém objetí mého přítele utekl, a já sedím u štědrovečerní večeře a snažím se vnímat všechny okolo sebe. Jenže to je takřka nemožné, když vím, že za pár hodin budu znovu v jeho přítomnosti a předám mu svůj dárek. Jsem zvědavý, jestli ho ocení.