HIM✔

34. Kapitola

 Zanedlouho se říjen přehoupl v listopad a do Crestonu, našeho města, dorazila zima v celé své síle. Místo sluníčka, na které si všichni zvykli, nebe zahalovaly šedivé mraky, které nedovolovaly světlu proniknout skrz, a tak se celé dny nesly spíše v té pochmurnější náladě. Tedy u většiny lidí. U mě to však neplatilo. Ačkoliv chladné počasí spojené s neustálými lijáky či dokonce nedejbože se sněhem nenávidím, nijak jsem ten přechod nevnímal, protože se všechno zdálo mnohem lepší od té doby, co se mě Dominik zeptal na tu zásadní otázku, která zatřásla oběma našimi životy.

Ve škole si sice hrajeme na ty hochy, kteří se spolu už vlastně nemají o čem bavit, a kteří spolu prohodí maximálně tak pozdrav a víc si jeden druhého nevšímá. Nebo se o to aspoň snažíme. Během těchto hodin nám slouží hlavně mobily, díky nimž můžeme alespoň nějak udržovat naši nezastavitelnou konverzaci, která se vlastně netýká ničeho důležitého. Spíš si plánujeme, co budeme dělat po škole. Stejně nakonec k ničemu rozumnému nedojdeme a válíme se u něj doma na posteli a neustále si vyměňujeme polibky.

Dominik se zpočátku vyptával, jestli bychom taky někdy nemohli k nám domů, protože Lukase začalo strašně zajímat to, co nás opět svedlo dohromady. Několikrát jsem si vyslechl narážky na to, zda už mě moji noví kamarádi neomrzeli a já se vracím zpět ke starým zvykům. No, jediné, čeho se ode mě dočkal, byl zvednutý prostředníček, který mi se smíchem opětoval. A Dominik jeho výzvědům nepřikládal žádnou váhu, protože Lukas byl většinou venku, když jsme se nacházeli u nich doma.

Vysvětlil jsem mu, že rodiče zjistili o tom, že jsem gay, a že ví dokonce i o mých citech k němu. Zpočátku byl z toho docela rozhozený a neustále se mě vyptával, jak to všechno nesu. O dopisech jsem se raději nezmiňoval, protože jsem si jistý, že by si ho chtěl jistě přečíst. A já bych se pak mohl hanbou propadnout do země za to, jak byl naškrábaný, na některých místech propitý mými slzami a navíc tak nesrozumitelně poskládaný. Hlavní myšlenku by ale pochopil. A to fakt, že jsem do něj bezhlavě zamilovaný. I když jsem mu to vlastně nikdy neřekl těmi slovy. A když tak přemítám, ani on nepoužil taková slova. Věděl jsem však, že to cítí stejně jako já.

Lucy jsem o tom všem pověděl hned druhý den, kdy se pro mě stavila, jestli bych jí nešel pomoct s květinami ve skleníku, které její babička potřebovala nějak uspořádat. Vysvětlil jsem jí, že je to to nejtajnější, co jí v tuhle chvíli můžu nabídnou, a že jí Dominik vzkazuje, aby nebyla tak hlasitá, když se bude bavit o nás dvou. Její prvotní reakce byl šok a skoro jsem se bál, že upustí květináč s nově rašící květinou. Vzápětí ho odložila a rozječela se na celé kolo. Měli jsme oba štěstí, že je její babička nahluchlá a pokud na ní doopravdy zblízka nezakřičíte, neuslyší vás.

Nakonec mě objala a slíbila, že bude držet pusu na špacír. A to dokonce i před Joshem, u nějž mě ty tajnosti bolely asi nejvíc. Byl jsem už tak nějak zvyklý, že i v něm mám opěrný bod a mohu mu říct úplně všechno, ale Dominik si nepřál, aby to věděl ještě někdo další kromě Lucy, a tak jsem se to před Joshem snažil tutlat. Samozřejmě se nejednalo o nic lehkého a kluk s blond ofinou se pořád vyptával. Když jsem mu však jen řekl, že jsme si to vyříkali a Dominik mě odmítl s tím, že bude nejlepší už na sebe netlačit, vypadalo to, že tomu opravdu uvěřil. Mrzí mě, že mu nemůžu říct o tom, jak se doopravdy cítím.

V neposlední řadě tu byli rodiče, kteří si všimli toho, že většinu času nebývám doma a vracím se k večeru. Naštěstí mi jako krytí pomohla Lucy, která se dokonce sama nabídla s tím, že mi to přeje z celého srdce a udělá všechno pro to, aby mi to vydrželo. A tak, když se rodiče u večeře ptali, kde jsem trávil celý den, odpovědí bylo jméno mé nejlepší kamarádky. Vysvětlil jsem jim, že Lucyina babička přestavuje skleníky kvůli zimě a potřebuje každou pomocnou ruku. Naštěstí i tahle lež zabrala a dokonce ani mamka mě nijak nepodezřívá. Jenom se děsím toho, kdy se nakonec s Dominikem rozhodneme jít na světlo, i když to ještě nějakou tu dobu potrvá. Přece jenom si nemůžeme být jistí reakcemi ostatních.