your smile || larry stylinson

89.kapitola

já úplně zapomínám vydávat kapitoly, moc se omlouvám :// někdy k večeru snad přidám další aa zítra už bude poslední.
strašně moc se bojím, že se vám nebude líbit ten konec achjo..

ale jinak přeji příjemné čtení <3

☾

Dneska jsme měli ten výjimečný koncert. Né, že by byl něčím výjimečný, jen nevím, proč si najednou Simon usmyslel, že nám zařídí koncert. Už po probuzení jsem byl trochu nervózní, stejně tak jako před každým koncertem. Tohle bude první koncert, kdy nebudu jak největší zoufalec zpívat texty přímo Louimu, aby z toho poznal nějaký náznak mých citů k němu. Tentokrát už bude vědět, že všechny má slova budou patřit jemu.

Ráno jsme strávili tak jako vždycky. Celé dopoledne vypadalo jak z přeslazeného romantického filmu. Mazlili jsme se, líbali se a šeptali si navzájem sladká vyznání. Kdyby nás někdo viděl, asi by z nás dostal cukrovku, ale tak co. Byli jsme mladí a bláznivě zamilovaní.

Kolem dvanácté nás vyrušil Zayn, aby nám oznámil, že už je hotový oběd.

,,Nikam se mi nechce..." Zamumlal Loui a přitulil se k mému krku.

,,Mně taky ne, ale zřejmě nemáme na výběr." Odvětil jsem, hladíc ho po vlasech.

,,Slib mi, že až se vrátíme, budeme až do večera v posteli a budeme se mazlit." Dodal a roztomile se uculil.

,,Uvědomuješ si, že neděláme nic jiného, než jen ležíme v posteli?" Zasmál jsem se.

,,To sice ano, ale mně to ani trochu nevadí." Ušklíbl se. ,,A zapomněl jsi mi to slíbit."

,,Slibuju, že se budeme až do večera mazlit." Usmál jsem se a něžně jsem ho políbil do vlasů.

Poté jsme si šli dát oběd. Vařil bohužel Zayn, takže bylo těžké to uprostřed jídla nevyvrhnout zpátky na talíř, ale nakonec jsme to snědli. Lepší než nic, ne?

Za hodinu už jsme všichni seděli autem a jeli směrem k místu, kde se tento koncert měl uskutečnit. Cesta trvala dost dlouho, jelikož jsme jeli přes celý Londýn, ale nakonec jsme přeci jen dorazili.

Už půl hodiny jsme seděli v backstagi. Bylo to úplně stejné jako náš poslední koncert, tedy až na to, že byl Loui konečně můj. Za tu dobu se toho tak moc změnilo.

,,Jsi nervózní?" Zeptal se Loui a posadil se těsně vedle mě. Nemohli jsme moc riskovat, že by nás tu třeba někdo viděl spolu.

,,Tak normálně." Pokrčil jsem rameny. ,,Co ty?"

,,Taky tak normálně." Vydechl.

,,Pamatuju si, jak jsme takto seděli na posledním koncertě a já se na tebe pořád koukal. Ty jsi mi pak pohled opětoval a usmál ses, z čehož jsem byl totálně mimo." Zasmál jsem se.

,,Věděl jsem o tom, že se na mě pořád koukáš. Nešlo si toho nevšimnout." Odvětil Loui pobaveně a chytil mě za ruku.

,,Byl jsi strašně moc krásný. A teď jsi ještě krásnější." Usmál jsem se a palcem jsem ho hladil po hřbetu ruky. Chtěl jsem se ho dotýkat i víc, ale kdyby sem někdo přišel, bylo by to v prdeli.

Loui se začervenal a opřel si hlavu o mé rameno.

,,Za pár minut začínáme, nachystejte se!" Zavolal na nás někdo z vedlejší místnosti.

Všichni jsme se zvedli ze sedu a zaháněli poslední zbytky nervozity.

,,Co bys řekl na takovou pusu pro štěstí?" Ušklíbl jsem se a lehce jsem se k němu naklonil.