your smile || larry stylinson

91.kapitola

já fakt vydávám poslední kapitolu, to je divný pocit haha

☾

Pro celé probdělé a probrečené noci jsem se cítil hodně vyčerpaný. Z postele jsem vylezl kolem osmé, abych si udělal kafe, protože mě to nekonečné ležení v posteli přestalo bavit. Taky jsem si musel dát ještě jeden prášek z krabičky antidepresiv, jelikož mi bylo fakt na nic. Bral jsem je už dlouho, takže i přesto, že tohle nebylo správné dávkování, jsem věděl, co je ještě bezpečné a co ne.

,,Proč vstáváš tak brzo?" Ozval se ospalý hlas Zayna, který právě vešel do kuchyně, zatímco já pil svou kávu. Jo, u nás bylo osm ráno fakt brzo, většinou jsme spali minimálně do desíti.

,,Nespal jsem." Odvětil jsem prázdně.

,,Jo, no.. Liam mi říkal všechno co se stalo." Povzdechl si a věnoval mi soucitný pohled.

,,Kluci už mi vrazili, Niall dokonce několikrát, ty se nepřidáš?" Uchechtl jsem se takovým tím zoufalým způsobem.

,,Myslím, že moc dobře víš, jaký kretén jsi, takže to nebude potřeba." Řekl Zayn a také si začal dělat kafe.

,,Vím..." Zamumlal jsem.

,,Přeji dobré ráno." Ozval se Liam, který právě vešel do místnosti.

Já mu věnoval jen krátký smutný pohled. Tohle ráno rozhodně dobré nebylo.

,,Domluvil jsem Niallovi, teď už se tě nebude pokoušet zabít." Ušklíbl se Liam.

,,Klidně ať to udělá." Hlesl jsem, stále zírajíc do svého hrnku.

,,Ale notaak, nebuď tak negativní." Dloubl mě Liam do hrudi.

,,Jak kurva nemám být negativní po tom, co se včera stalo?!" Vyjel jsem po něm.

,,Jo, já vím, promiň." Omluvil se.

,,To já se omlouvám, jdu se převléct." Rychle jsem odešel z místnosti. Neměl bych si to vybíjet na ostatních, ale mně prostě bylo tak příšerně. Všechno jsem to v sobě dusil a jen čekal na tu chvíli, kdy to ze sebe pustím ven.

Před devátou jsem se vydal zase dolů, abychom mohli jet za Louim. Cítil jsem se jak omámený nějakou drogou. Niall mi po celou dobu věnoval jen nasrané pohledy, zatímco já se v hlavě srovnával s tím, bude jedu za Louim do nemocnice, kam jsem ho sám dostal.

Po cestě autem jsem ani nevnímal konverzaci kluků. Jen jsem zíral z okna a snažil se dostat do reality, kde s Louim už nebudeme zasnoubení. Na to, že by to nepřežil, jsem se ani neodvažoval pomyslet. Doktor mě určitě ujistí o tom, že je plně v pořádku. Beztak už bude Loui probuzený.

Hned co jsem otevřel dveře nemocnice jsem se možná až moc dožadoval jedné sestřičky co nejrychlejší odpovědi, kde Loui leží. Když mi to řekla, ani jsem neřešil kde jsou kluci, a rovnou jsem se tam vydal. Přesněji jsem skoro běžel, ale to mi bylo jedno.

Když jsem došel k pokoji, kde by měl právě on ležet, před dveřmi stál doktor.

,,Je v pořádku?" Vyhrkl jsem hned.

,,Dobrý den, koho myslíte?" Zeptal s zdvořile doktor a já si uvědomil, že jsem to možná řekl až moc důsledně.

,,Ehm, pardon. Dobrý den, jdeme navštívit Louise Tomlinsona. Jak je na tom?" Zeptal jsem se o něco klidněji, ale uvnitř jsem měl pocit, že asi vybouchnu.

,,A vy jste jeho?" Očekával že jeho větu dokončím.

,,J-já jsem..." Přítel? Snoubenec? Už vlastně ani to ne.