your smile || larry stylinson

67.kapitola

Předtím, než začnete číst, vám chci neskutečně moc poděkovat za 5k přečtení<333
Pamatuju si, jak jsem měla teprve 100 přečtení, z čehož jsem byla totálně mimo, a teď už je to 5k!<3
Děkuju za každičkou reakci, ať už pozitivní nebo negativní, nebo hvězdičku!
Jenom pro info, dopisuju poslední kapitoly, dávám tady jednu kapitolu dřív, takže jich dohromady bude přesně 93 :// Vím, že je to fakt dlouhé, upřímně se divím, že to někdo opravdu čte :D Jelikož už budu mít příběh dopsaný, kapitoly budou vycházet častěji
Přeji příjemné čtení<3

☾

Když jsem se ráno probudil, hned jsem si všiml Louiho malého tělíčka, přitisknutého ke mně. Při vzpomínce na včerejší noc mi nálada trochu povadla, protože i přes to že mě políbil a dovolil mi spát u něj, tu byla jeho včerejší ataka.

Opatrně jsem vstal a snažil se Louiho nevzbudit, ale ve chvíli když jsem vstal z postele, začal kolem sebe chmatat rukama ve snaze mě najít.

,,Spinkej, lásko." Pošeptal jsem a políbil ho na čelo.

Loui se usmál a otočil se na druhý bok.

Odešel jsem z jeho pokoje a sešel do kuchyně, kde byl Liam a pil kafe.

,,Ráno jsem za tebou byl, ale nebyl jsi v pokoji, takže..." Větu schválně nedokončil a čekal až jí dokončím já.

,,Spal jsem u Louiho..." Zamumlal jsem a taky si udělal kafe.

,,Takže jste se zase rozhodli vykašlat se na to že spolu vlastně nejste a rozdat si to?" Zasmál se Liam.

,,Ne, on.. dostal ataku..." Povzdechl jsem si a Liam vdechl kafe a rozkašlal se.

,,Cože?!" Vyhrkl.

,,Po večeři jsem za ním šel, on brečel, tak jsem se ho snažil nějak uklidnit, a pak dostal ataku. Netrvala moc dlouho, já míval o hodně delší a silnější, ale i tak to bylo hrozné ho vidět v takovém stavu." Vydechl jsem a posadil jsem se na stůl.

,,Doprdele, tohle je důsledek toho, jak nám Simon zničil psychiku." Povzdechl si Liam.

,,Ne, za to můžu já. Je to moje vina, všechno to jak se poslední dobu cítí. Kvůli mě furt brečí, kvůli mě nespí, kvůli mě nejí, a kvůli mě dostal tu ataku." Zamumlal jsem smutně.

,,Harry ne, není to tvoje vina. Sám víš že ataka nemá žádnou příčinu, prostě to samo přijde. Louimu je takto kvůli tomu, že se myslí že jsi ho podvedl a nenechá si to vysvětlit, ale ty jsi ho nepodvedl a nemohl jsi to nijak ovlivnit, neházej na sebe vinu za něco co jsi neudělal." Odvětil Liam a položil mi ruku na rameno.

,,Asi máš pravdu... Ale i tak je to kvůli mě, i když jsem to nechtěl." Povzdechl jsem si.

V tom vešel do místnosti Loui a když mě uviděl, smutně se pousmál a sklopil pohled. Došel k lince a začal si dělat čaj.

Měl na sobě moje tričko, které jsem mu včera donesl, za což jsem byl rád.

Liam viděl jak se na Louiho dívám, takže se na mě usmál a odešel.

,,Dobré ráno." Vydechl jsem a očima kmital po jeho obličeji.

,,Dobré ráno..." Zamumlal Loui a napil se ze svého čaje.

,,Potřebuju ti něco říct..." Začal jsem a on ke mně konečně zvedl pohled. ,,Chci ti říct, že chápu že potřebuješ čas. Dám ti ho kolik budeš potřebovat, i když mě to zabíjí. Budu čekat, i kdybych měl čekat navždy. Na tebe budu čekat pořád, pokud tu bude sebemenší šance, že bychom spolu zase mohli být." Vydechl jsem a Loui zase sklopil hlavu. ,,Vím jak se cítíš-"