your smile || larry stylinson

61.kapitola

Kolem deváté ráno, po probdělé noci, jsem se rozhodl sejít dolů a dát si kafe. Zase jsem byl strašně unavený, nevím co to bylo s mým tělem, že i přes tu únavu nedokázalo spát.

I s hrnkem plným kávy jsem došel do obýváku kde už seděli ostatní včetně Louiho, který něco dělal na mobilu a zřejmě nevnímal okolí. Posadil jsem se kousek od něj, protože si mě ani nevšiml, takže na mě nemusel hned začít vrčet ať si sednu jinam.

Liam, Niall a Zayn si o něčem spolu povídali a Louimu se najednou rozezvonil telefon. Když jsem si všiml jak se mu rozzářily oči, zamračil jsem se.

,,Ahoj, co potřebuješ?" Řekl Loui do telefonu.

,,Jo, jasně, rád." Usmál se a ve mně se mísil pocit žárlivosti a úžasu, protože jsem jeho upřímný úsměv nezahlédl už dlouho.

,,Taky se těším, měj se." Usmál se a zvedl se z gauče.

Hned jsem se zamračil, protože se mi to celé nějak nezdálo. Za kým jako jde?

,,Kam jdeš?" Zeptal jsem se a postavil se za ním. Snažil jsem se nedat na svém hlasu znát tu žárlivost.

Loui se pořád díval do mobilu a vypadalo to že je myšlenkama trochu mimo.

,,Po obědě jsem zpátky, zatím pa." Usmál se Loui, stoupl si na špičky a vtiskl mi krátký polibek na tvář.

Naprosto jsem ztuhl a nechápavě se na něj podíval.

,,Doprdele." Vyhrkl a odskočil ode mě tak rychle, že málem zakopl o malý stolek za ním. Zřejmě si vůbec neuvědomil že spolu nejsme a už ze zvyku udělal to co vždycky.

Nakonec jsem se ale usmál, protože mě tohle potěšilo, a cítit jeho rty na mé tváři bylo jako krátké vysvobození z toho pekla, co jsem bez něj zažíval.

,,Nemluv sprostě, zlato." Ušklíbl jsem se a políbil ho na čelo. Pak jsem se otočil a rychlým sebevědomým krokem odešel z místnosti.

Hned co jsem se ocitl pryč z jeho dohledu, začal jsem se usmívat jako nejvíc zamilovaný idiot a zaběhl jsem do svého pokoje.

Bože, naprosto se mi z něj točila hlava. Zřejmě se teď cítí blbě z toho, že si to neuvědomil.

Pořád jsem byl naštvaný kvůli tomu kam sakra jde, protože se mi to, jak šťastně při tom hovoru vypadal vůbec nelíbilo. Ne že by se mi nelíbilo to že je šťastný, ale na to jak vypadal poslední dny byl až moc šťastný. Nebo jsem prostě jen já až přehnaně moc žárlivý. To spíš.

Až do oběda jsem zůstal ve svém pokoji a snažil se myslet na to, že určitě nešel někam s někým jiným. Jako samozřejmě šel z někým, ale že šel třeba... No, kdyby mu volal Simon, asi by se tvářil úplně jinak... Třeba mu mohla volat Daisy, nebo jiná jeho sestra.

Pak jsem došel dolů a sedl si ke stolu. Beze slova jsem si naložil jídlo a pustil se do něj.

Neustále mi šrotoval v hlavě Loui. Určitě šel za sestrou nebo tak něco, přece by nešel... Ne to je blbost, nesmím být paranoidní, pokud se to tak dá nazvat, přece mě miluje, ne? Nešel by za někým jiným. Ale na druhou stranu, proč se teda tak usmíval? Proč byl najednou tak šťastný, když byl poslední dny jako tělo bez duše? Neříkám že nejsem rád že je šťastný, ale... Pořád je tu to ale. Co když je šťastný kvůli někomu jinému? Co když se rozhodne si najít někoho, komu bude věřit, a o kom si nebude myslet že ho hned podvede? A myslí si to o mně vůbec? Pravděpodobně ano.

Zklamal jsem ho, a ani za to vlastně nemůžu. Nebo můžu? Vůbec nevím co mám dělat... Potřebuju ho. Tak moc ho potřebuju a chci mu to všechno vysvětlit, ale uvěří mi vůbec ještě někdy? Co když je i v našem případě tato "pauza" jen krycí jméno pro rozchod? Co když... co když se se mnou opravdu rozejde, a už nikdy nebudu moct ochutnat jeho rty?