your smile || larry stylinson

37.kapitola

Znovu jsem se k němu sklonil a ochutnal jeho sladké rty.

,,Už radši pojeďme." Usmál jsem se když jsem se odtáhl. Loui kývl a posadil se na místo spolujezdce.

Já si sedl za volant a nastartoval. Zřejmě budeme mít úplně promočené sedačky, ale tak co. Loui se celý klepal, ale já s sebou bohužel neměl žádnou mikinu, tak jsem kolem něj obmotal alespoň deku.

,,Děkuju." Usmál se a přitáhl si deku blíž.

,,Kdybych nemusel řídit tak si tě zahřeju sám." Uchechtl jsem se.

,,Nemusíme jet hned." Řekl Loui, přelezl si na můj klín a obkročmo se na mě posadil. Obmotal deku i kolem mě, přitiskl se ke mně a hlavu si opřel o mou hruď.

Objal jsem ho kolem pasu a pousmál jsem se. Deka začala pomalu nasákávat mokrost z našeho oblečení, ale nám to nevadilo. Auto se už začalo zahřívat a my si začali vyměňovat vzájemné teplo z našich těl. Loui zavřel oči a já se při pohledu na toto maličké stvoření, přitisklé ke mně a zabalené v dece musel usmát.

Nejradši bych takto zůstal navždy, ale pomalu začalo zapadat slunce a my bychom se měli vrátit.

,,Už je ti teplo?" Pohladil jsem ho po vlasech a on líně zvedl hlavu.

Loui pokýval hlavou a slezl ze mě. Posadil se na sedačku a zapnul si pás.

Dojeli jsme až domů, kde jsme donesli i deku a tašku a zavřeli za sebou dveře. Hned jsme si šli dát nějakou večeři, protože nám za tu dobu docela vyhládlo.

Když jsme dojedli, odebrali jsme se do mého pokoje, jelikož jsem neměl náladu na to se s někým bavit (samozřejmě kromě Louiho) a chtěl jsem být s Louim sám.

,,Jsi už unavený?" Zeptal jsem se ho, když se svalil do mé postele.

,,Hmm, docela jo..." Zívl si a zachumlal se pod peřinu.

Byl tak neskutečně moc roztomilý...

,,Tak pojďme spinkat." Usmál jsem se a zalezl si za ním. Zezadu jsem si ho k sobě pevně přitiskl a políbil ho do vlasů. ,,Miluju tě." Zamumlal jsem.

,,Miluju tě." Zašeptal a zavřel oči.

Cítil jsem se neskutečně šťastně. Všechno bylo tak zkurveně perfektní, měl jsem toho nejlepšího přítele, kterého jsem si kdy mohl přát. Všechno bylo až moc růžové, jen jsem se bál, že se něco pokazí...

***

Probudil mě vyzváněcí tón mého telefonu. Líně jsme otevřel oči a telefon si vzal ze stolku. Povzdechl jsem si, když jsem uviděl kdo volá. Simon Cowell.

,,Ano?" Zvedl jsem telefon a ospalým hlasem.

,,Za půl hodiny buď v té italské restauraci na náměstí, musíme něco probrat." Řekl důrazným hlasem Simon.

,,Co? Teď jsem se probudil, proč mám někam jezdit? Nepočká to do odpoledne?" Zeptal jsem se otráveně, jelikož jsem neměl náladu teď někam jezdit.

,,Ne nepočká, přestaň si stěžovat a buď tam." Řekl Simon a položil hovor.

Hlasitě jsem si povzdechl, zvedl se a převlékl se do riflí a šedého trička.

,,Kam jdeš?" Zamumlal ospale Loui, který s zřejmě probudil až teď. Divím se, že ho to nevzbudilo.

,,Simon chce zas něco řešit, doufám že budu zpátky co nejdřív, zatím pa zlato." Usmál jsem se, políbil ho do vlasů.