Mezi NÁMI

𝟽.

Po hodině přehrabování se ve skříni, během čehož mi Tessa vyházela valnou většinu šatníku na postel, jsem měla sbaleno. Kolečkový kufr byl napěchovaný a zavřít se nám jej podařilo až v momentě, co jsme si na něj obě kleknuly a jeho obsah trošku zmáčkly.

Slunce se mezitím stihlo nachýlit k západu a jeho načervenalé paprsky pronikající mi do pokoje skrze žaluzie tvořily na zdi barevné proužky. S přicházejícím večerem se zároveň blížil i čas Tessina – a vlastně i mého odjezdu.

S těžkým výdechem jsem se narovnala a teatrálně si setřela pomyslný pot z čela. Bylo hotovo. Zabaleno.

Na jednu stranu jsem stále nemohla uvěřit tomu, že jsem na to opravdu přistoupila a co nevidět budu sedět s tetou Luren a její dcerou v jednom autě, které nás poveze někam daleko do Utahu. Na tu druhou jsem se ale těšila. A to dost. Vidina prázdnin, jež budou přece jen o něco dobrodružnější, mě celou pohltila dostatečně na to, abych alespoň na chvíli zapomněla na veškeré dění na Instagramu.

Jenže to se mi hned vzápětí samo od sebe připomnělo, když se pokojem začaly ozývat podivné bzučivé zvuky.

S Tessou jsme se obě polekaně obrátily ke stolu, na jehož desce vibroval můj mobil. Překročila jsem kufr a pár kroky se dostala až k němu, přičemž jsem se neustále dívala pod nohy a snažila se pošlapat co nejméně oblečení, které se při našem řádění už na postel nevešlo.

Už zdálky jsem na rozsvíceném displeji zahlédla Rachelin profilový obrázek z Instagramu. Hlasitě jsem si vzdychla, když jsem mobil brala do ruky a sledovala nápis oznamující nový příchozí audiohovor.

„Neřeš to," ozvala se znenadání Tessa, čímž si získala mou pozornost. „Jestli je to ta holka, tak ji nech být," pokračovala, načež se sehnula pro kufr, jenž zatáhnutím za vysunutou rukojeť vytáhla na kolečka. „Ona ti za tvůj čas nestojí. Ne po tom, jak se k tobě zachovala."

Spustila jsem ruku s vibrujícím mobilem podél těla. Hlavu jsem natočila k oknu, za nímž pomalinku zapadalo slunce. Sama si nenechala nic vysvětlit a teď chce určitě odpovědi. Jenže dneska byla u Austina... a potkala mě tam... On jí pak určitě nakecal kdovíjaké sračky. A ona mu samozřejmě uvěřila. Jak jinak.

„Máš pravdu," vydechla jsem nakonec po chvíli tupého zírání skrze žaluzie. Koutkem oka jsem mrkla na mobil jen proto, abych se přesvědčila, že můj palec následně dopadne na ikonku červeného telefonku. Zařízení v mé ruce následně přestalo vrčet a pokoj se ponořil do ticha.

Trvalo to asi půl minuty, než jsem k sestřenici zvedla hlavu a tiše se jí zeptala: „Jdeme?"

Tessa se už nadechovala v odpověď, jenže přerušil ji hlas tety Luren volající odněkud zezdola její jméno.

Jmenovaná obešla kolečkový kufr, načež otevřela dveře, z nichž jen vykoukla na chodbu a zahulákala něco ve stylu, že bude za chvíli dole. Pak se s tím svým typickým rošťáckým úšklebkem ohlédla na mě: „Jdeme."

Ještě se bleskurychle natáhla pro kufr, který vyvezla ven z pokoje. Můj nesouhlasný pohled naprosto ignorovala a cestou ke schodišti se na mě ani jednou neohlédla.

„Tesso, nech toho," kňučela jsem a poklusem se ji pokoušela dohnat. „Dej mi to," natahovala jsem k ní ruku, jenže ona mě po ní jen plesknula a začala s mým zavazadlem scházet schody dolů. „Tesso, neser mě a-"

„Teto Erico!" křikla sestřenice uprostřed schodiště.

„Neřvi," sykla jsem po ní, ale i tentokrát mě vůbec nevnímala.