Mezi NÁMI

𝟺.

V životě jsem neběžela tak dlouho. I když se můj běh postupem času měnil v jakýsi poklus a později to byl spíše pokus o rychlou chůzi, píchalo mě v boku stejně nesnesitelně jako ve škole při hodinách tělocviku.

Slunce už bylo vysoko nade mnou a pálilo mě cestou do zad. Jenže já nepolevovala... alespoň jsem se o to pokoušela. V krku jsem měla sucho, po tvářích a zádech mi stékal pot a obličej musel nabírat barvu zralého rajčete.

Každou chvílí na mě někdo volal. Neustále jsem slyšela odněkud své jméno.

Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem, jak mě kdosi zvědavě sleduje. Jakmile jsem odvrátila pohled jinam, zahlédla jsem zase dvě holky, co po mě po očku pokukují a při tom si mezi sebou něco šeptají.

Celou cestu jsem se snažila tyhle pohledy ignorovat.

Ale nešlo to.

Měla jsem pocit, jako by mě neustále někdo sledoval. Že za mnou určitě někdo potají chodí a sleduje každý můj krok. A všechno poctivě dokumentuje, aby to mohl následně zveřejnit na sítích a rozjet novou diskuzi...

Musela jsem dostat úpal. A taky jsem měla pořádnou žízeň. Možná právě tyhle dva faktory přispěly k tomu, že jsem začínala být stále více paranoidní.

Zbrocená postem a popadající dech jsem doklopýtala do jednoho z parků. Ve stínech stromů jsem konečně zastavila. Uprostřed chodníku jsem se předklonila, rukama se zapřela o kolena a snažila se vydýchat. Mokré vlasy mi přepadly dopředu, ze špičky nosu mi kapal na zem pot.

Lidí tu sice během poledne nebývalo tolik jako navečer, ovšem bylo jich dost na to, aby mě se zvědavými pohledy obcházeli.

A já v ten moment myslela, že to se mnou sekne. Kolena se mi třásla, srdce mi tlouklo jako o závod a prudké arizonské slunce mi muselo za tu čtvrthodinu na jeho světle vypálit na hlavě lysinu.

Že já kráva si nevzala aspoň kšiltovku.

Po několika minutách rozdýchávání a tichého klení jsem se konečně narovnala. Jenže jsem to udělala příliš rychle – hned se mi zatočila hlava a svět kolem mě se střídavě ponořoval do temnoty a pak zase vysvitl.

„Proboha," zaslechla jsem odněkud zezadu polekaný dívčí hlas.

Zapotácela jsem se a musela udělat krok vzad, abych neupadla. K uším mi při tom doléhaly tlumené zvuky kroků, jež byly stále hlasitější. A když ustaly úplně, ucítila jsem na rameni lehký dotek.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě ta holčina, co mi přiběhla na pomoc.

Ztěžka jsem polkla a rukou si otřela pot z čela. „Nevím," vydechla jsem.

Na zádech jsem ucítila její dlaň, jíž mě jemně postrčila dopředu. „Měla by sis sednout a uklidnit se," řekla starostlivě, když jsme se rozešly k nejbližší lavičce.

Pomalu jsem kladla jednu nohu před druhou, i když se mi začínaly plést. Musela jsem vypadat jako opilá, hlavně těch posledních pár kroků, co jsem se o svou zachránkyni vyloženě opírala. A ta mě beze slova nechala, za což jsem jí byla neskutečně vděčná.

„Zůstaň tady, donesu ti něco na pití," mluvila na mě, zatímco jsem ztěžka dopadla na lavičku.

Jen jsem jí pokývala hlavou a znovu se předklonila.

Tohle snad nemůže být pravda.

V hlavě jsem si neustále přehrávala dnešní scénu v Austinově kuchyni. Přišla jsem tam za účelem si vše vyříkat a vymyslet strategii, jak veškeré fámy o našem údajném vztahu vyvrátit. Nakonec jsem odtamtud utekla jako někdo, ke komu se Austin pomocí Rachel konečně dostal...