Mezi NÁMI

𝟽𝟸.

Cestou zpátky jsem Ryanovi ještě řekla o tom, že Rachel je tady a že to právě ona byla hlavním důvodem mého kolapsu.

„Nevím, jestli jsem připravená se s ní vidět," přiznala jsem mu.

Zamyšleně hleděl před sebe na dav lidí, kteří se srocovali před vstupem do kolbiště. „Kdoví," pokrčil nakonec rameny, načež mi věnoval krátký pohled. „Stejně s ní ale budeš muset dřív nebo pozdějc mluvit."

„No právě," povzdechla jsem si a nechala se vtáhnout mezi lidi.

Ryan si mě pro jistotu držel za ruku, abych se mu někde neztratila, a razil nám cestu dovnitř.

Cameron nám při našem příchodu věnoval zvláštní pohled plný zvědavosti, ale zároveň i jisté míry soucitu, což jsem si zatím nedokázala nijak vysvětlit. Když zjistil, že se na něj upřeně dívám, vesele se na mě usmál. Dal mi tak najevo, že svět může být i v pohodě, pokud jste mezi těmi správnými lidmi.

Úsměv jsem mu opětovala s myšlenkou, že přesně tyhle lidi už kolem sebe mám. A že jsem za ně neskutečně vděčná.

***

Zbytek dopoledního programu jsem strávila s Ryanem po boku a Cameronem za zády. Barelové závody jsme už nestihli, a tak jsem se výsledky musela dozvědět až od svého blonďatého kamaráda, co tu jako jediný z nás tří zůstal.

„Tessa byla druhá a Luke čtvrtej," oznámil mi poslušně, zatímco po kolbišti jezdil traktůrek s hráběmi a upravoval rozrytý povrch pro další číslo programu. Ryan šel pomoct s odklizením barelů a nechal mě chvilku s Cameronem o samotě. „Vyhrála to nějaká ženská ze sousedství."

Až později se ke mně dostala informace, že si sem přijeli zazávodit i někteří tetini známí z okolních rančů. Najednou mi pak dávali ti koně venku, na něž jsme narazili po mém nervovém zhroucení, smysl.

Společně s Cameronem jsem sledovala Ryana v kolbišti, jak valí pryč jeden z barelů. V uličce se pak míjel s dalšími lidmi tady z ranče, kteří nosili do ohrazeného prostranství různě barevné tyče, kužely, jednoduchou branku s provazem... dokonce i tu poštovní schránku na kůlu, jež mě před pár dny tolik zaujala.

Brzy hemžící se zaměstnance vystřídal mohutný vraník s bílým zadkem, širokou lysinou a Johnem v sedle.

Kovboj zastavil svého koně uprostřed kolbiště, a zatímco Dave jej představoval, pozorně jsem si prohlížela rozmístění jednotlivých prvků. Přemýšlela jsem, co se asi bude dít v tom červeném čtverci nebo jakou roli v tom všem má ta zpropadená schránka. Připomínalo to jakousi překážkovou dráhu.

John při zmínce svého jména pozvedl klobouk v němý pozdrav, jímž počastoval publikum, a jakmile dozněl Daveův úvod, zlehka koně pod sebou – Joeyho, pobídl.

Vraník se poslušně rozešel kolbištěm k brance. John držel velmi volné otěže pouze v jedné ruce, jeho kůň pokyvoval hlavou v rytmu vlastní chůze. Nikam nespěchal, poklidně se procházel arénou.

„První zastávkou je branka," komentoval průběh Dave, „pojďme se podívat, jak si s ní John poradí."

Sledovala jsem, jak hřebec u branky zpomaluje. John mu dal ještě jednu téměř neviditelnou pobídku, aby udělal drobný krůček vpřed. Zastavili se bokem k průchodu, co byl zadělanán provazem.

Kovboj se ze sedla natáhl k jednomu z kůlů, z nějž následně volnou rukou sundal jeden konec lana. Vraník pod ním se pak na další ze série pobídek pomalu otočil zády k průchodu a brankou prošel pozpátku. Diváci obdivně zatleskali, zatímco John vracel lano na své původní místo.