Mezi NÁMI

𝟻𝟿.

Strach. Panika. Zděšení. Úprk.

Za Diegem zůstal jen obláček prachu.

Hlasitě jsem se rozkašlala a bezděky udělala prvních pár kroků od místa, kde jsem nechala „Diegovo strašidlo". Vybrala jsem si jeden z kůlů ohrady, který vyčníval dost na to, aby se na něj mohl klobouk krásně nasadit.

Několikrát jsem zamrkala. Zrnka prachu mě zaštípala v očích, do nichž se začaly tlačit slzy, aby je vyčistily. Při pohledu na prázdnou ohradu mě přepadly pochybnosti.

Snažila jsem se zaostřit co nejvíc do dálky a hledala Diega mezi stromy, ale marně.

Pevně jsem doufala, že zrovna tohle bude fungovat. Nic jiného jsem udělat nemohla.

***

U oběda zela dvě místa prázdnotou, z toho jedno patřilo Ryanovi. Tessa si volnou židli vedle Trenta zamračeně změřila pohledem, načež kývla hlavou tím směrem se slovy: „Kde je?"

Trent se ohlédl napravo, kde by měl správně sedět jeho kamarád. Když pak vrátil pozornost zpět k sestřence, jen nevědoucně pokrčil rameny.

„Jeli někam s Aaronem," odpověděla Wendy. S Tessou jsme se na ni zároveň podívaly. „Ale nevim, kam," dodala pak, když zaregistrovala nevyřčenou otázku v našich obličejích. Vyměnily jsme si zmatené pohledy, přičemž kudrnáčka ještě dodala něco ve smyslu, že se vrátí až večer.

Zmínka o Ryanově pozdním návratu přiměla Tessu zvednout koutek rtů v rošťácký úšklebek. Bylo mi hned jasné, kam tím míří.

Kocour je pryč, myši mají pré.

***

„By mě zajímalo, kam mohl jet," utrousila Tessa hned, co jsme nasedly do auta.

„Hm," zamručela jsem neurčitě. „A ještě ke všemu s Aaronem. Za tím něco bude."

„Taky si myslím." Brunetka se ještě před nastartováním ohlédla dozadu. Jako by se potřebovala ujistit, že nám nic nechybí. Pak otočila klíčkem v zapalování a auto hlasitě zaburácelo. „Možná je mamka někam poslala. Pro krmivo," ušklíbla se zamyšleně, načež zařadila zpátečku, celá se na svém místě otočila a pravou ruku přitiskla dozadu na mé sedadlo. Vůz se pak dal pomalu do pohybu směrem vzad.

Mlčky jsem seděla a dívala se z okýnka. Na celou tuhle akci jsme měly necelých čtyřicet minut. Doufala jsem, že Tessa nepojede pod časovým presem jako hovado.

„Co chceš teda dělat?" prolomila jsem ticho, jakmile se řidička otočila zpátky dopředu, a i auto se rozjelo daným směrem.

„Dojet k Diegovi, nechat tam klobouk aspoň tři hodiny a pak se pro něj vrátit," řekla, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. „Ať se s ním pořádně seznámí."

Pochybovačně jsem se zamračila. „A stihneme pro něj dojet, než se Ryan vrátí?"

Tessa protočila očima: „Co tě napadá... Jasně, že stihnem, Ryan dojede kdovíkdy. Teď máme kolik," sklopila oči k palubní desce, „tři čtvrtě na jednu. Po jedné jsme tam a když si pro to ve čtyry pojedem, tak nám to vyjde úplně krásně. A ještě budem mít čas navíc, kdyby se něco podělalo."

Kdyby se něco podělalo.

Kdyby jen Tessa tušila, že se toho podělá docela dost...

***

Dneska trošku kratší...