Mezi NÁMI

𝟹𝟽.

„Hej, Kovbojko."

Zvědavě jsem se zastavila ve dveřích do pokoje a natočila hlavu za hlasem.

Ryan stál pár metrů ode mě s rukama v kapsách. Na tváři měl stále ten posmutnělý výraz, který mu ani během večeře nezmizel.

„Hm?" zvedla jsem obočí.

„Napadlo mě," řekl klidně, „jestli nechceš jet se mnou."

„S tebou?" Udělala jsem krok vzad, abych nestála napůl v chodbě a napůl v pokoji. „A kam?"

„Za Diegem," pokrčil rameny. „Podívat se."

Založila jsem si ruce na hrudi a sjela ho podezíravým pohledem.

„Co je?" svraštil obočí.

„Nic," zavrtěla jsem hlavou, přičemž se mi na tváři zformoval lehký úsměv. „Já jen, že... Nečekala bych, že zrovna ty," zdůraznila jsem, „pozveš právě mě na návštěvu ke koni, o kterého jsem se podle tebe neměla vůbec zajímat."

Ryan jen nepatrně obrátil oči v sloup. „Nemusíš jet," dodal pak. „Když nechceš."

V momentě, co se obrátil k odchodu, jsem zabouchla otevřené dveře pokoje. „Počkej!" kvíkla jsem a dala se do běhu, abych ho dohnala. „Kdo říkal, že nikam nechci?" hulákala jsem podrážděně.

Ryan se zastavil u prosklených dveří na hlavní chodbu, které otevřel dokořán. Schválně při tom ustoupil stranou a nechal mě, abych jimi při svém zběsilém pokusu dohnat jej prosvištěla ven.

Jeho pobavený úšklebek, jímž mě počastoval, když jsem ho v rychlosti míjela, mě dopálil ještě víc.

Zmetek.

***

Ryanův modrý pick-up projížděl mezi zalesněnými kopci. Seděla jsem na místě spolujezdce, které jsem si ještě před nasednutím musela pořádně oprášit od zbytků sena, a tiše pozorovala krajinu kolem.

Pomalu zapadající slunce ji barvilo do červena a brzy se sklonilo tak nízko, že jsem kromě jeho barevné záře neviděla takřka nic.

S Ryanem jsme oba zároveň zvedli ruku a sklopili si clonu.

Ve stejný moment jsme na sebe po očku mrkli, překvapení onou synchronizací, a pobaveně se zasmáli. Ryan se pak vrátil k řízení a já zvedla oči k drobnému, dost zaprášenému zrcátku.

Ihned mě upoutal podivný nápis nalepený v levém dolním rohu.

„Passenger Princess?" přečetla jsem nahlas. Bílá písmenka byla různě zakulacená a celkově působila v Ryanově pick-upu dost komicky. Na rtech mi pohrával pobavený úsměv, s nímž jsem se otáčela na svého řidiče.

Ryan věnoval pozornost silnici, když jen tiše zamumlal: „Cameron."

„Víc vědět nepotřebuju," zasmála jsem se.

A Ryan překvapivě zvedl koutky rtů také. Na tváři se mu tak vytvořil roztomilý ďolíček. Najednou působil úplně jinak, bezstarostně, vesele, a tak nějak... klukovsky. Vůbec nevypadal špatně, byl vlastně celkem roztomilý.

„Nechceš popcorn?" prohodil zničehonic.

Zamračila jsem se.

„K tomu očumování," dodal pak, načež šlápnul na brzdu.

Chtěla jsem po něm vypálit nějakou rádoby urážlivou poznámku, ale nechala jsem ho být. Potřeboval se soustředit. Čekala nás odbočka z hlavní silnice na jakousi divnou, neupravenou bahnitou stezku vedoucí někam do kopců.