Mezi NÁMI

𝟷𝟺.

Bella celou dobu poslušně ťapkala po mé pravé straně. Nikam velice neodbíhala, stále se mnou držela krok. Stejně jako já se zvědavě rozhlížela po okolí, sem tam se otočila za nějakým kolemjdoucím. Kromě zaměstnanců ranče jsme potkaly i některé z hostů, přestože se většina z nich zdržovala u stájí. U výběhu, kde jsme s Tessou dopoledne ukončily prohlídku, jsme narazily na dvojici slečen, které se opíraly lokty o dřevěné hrazení ohrady a se zájmem sledovaly stádečko koní uvnitř. I ony ale bohužel měly tu smůlu, že je zvířata vytrvale ignorovala.

Vyměnila jsem si s nimi zdvořilý pozdrav a s fenkou po boku pokračovala po štěrkové cestě podél ohrady dál, směrem pryč od areálu. Tessa mi dopoledne říkala, že tudy se jezdí k dalším výběhům, které jsou rozmístěny po nejbližším okolí. Koně se pasou ale pouze v jednom, zbytek patří kravám a telatům.

Cesta byla široká, dost na to, aby se po ní svezlo jedno auto. Nijak zvlášť se neklikatila a prvních pár minut chůze vedla po rovince. Až pak začalo mírné stoupání a brzy nás s Bellou pohltily stíny listnáčů. Byla to příjemná změna proti slunci, byť už teď navečer nebylo tak prudké.

V korunách to šumělo, odněkud svrchu na nás pokřikovali ptáci a slunce, jež se sem prodralo skrze drobné mezírky mezi jednotlivými větvemi a listy, zanechávalo na cestě drobné světelné fleky.

S fenkou jsme se držely při kraji cesty, kdyby tudy náhodou chtěl někdo z ranče projet, tak ať nás nepřekvapí.

Zvuky lesa po chvíli doplnilo i občasné kravské bučení, jehož táhlý zvuk se z blízké pastviny dostal až k mým uším. Bella se na chvíli zastavila a zpozorněla. Hlavu obrátila napravo, kde se pár metrů od cesty táhl mezi stromy elektrický ohradník a za ním se rozprostírala pastvina plná hnědých rohatců. Krávy tvořily drobné skupinky, které polehávaly různě po travnatém prostranství, a čas od času si některá jen tak zabučela.

Kousek před námi se cesta dělila do dvou směrů, přičemž jedna část vedla dle všeho k pastvině a ta druhá, už jen vyježděná lesní cesta bez štěrku, se o něco zúžila a postupovala hlouběji do lesa.

Využila jsem chvilky, kdy byla Bella zaměstnaná sledováním dobytka, a vytáhla mobil, abych zkontrolovala čas. Bylo třičtvrtě na pět, tudíž jsme měly ještě dost času. V celou jsem se plánovala otočit na zpáteční cestu, abychom dorazily na ranč včas.

Jelikož bylo před námi ještě zhruba patnáct minut, rozhodla jsem se pokračovat dál. Hned, co jsem se rozešla, přestala Bella upřeně hledět mezi stromy a trošku si popoběhla, aby mě dohnala.

Na rozcestí jsme se daly doleva a pokračovaly po lesní cestě. Ta se místy mírně svažovala a pak zase stoupala. V jednu chvíli jsme vyšly z lesního chládku na mýtinu krytou z jedné strany hustým křovinatým porostem, za jehož listovou kulisou někde zurčil potůček.

Zastavila jsem s Bellou na dalším rozcestí. Fenka hlasitě oddechovala s vyplazeným jazykem a čekala, jak se rozhodnu.

Zvedla jsem hlavu směrem ke kopci vedoucímu podél další ohrady, na jejímž druhém konci jsem zahlédla několik rezavých koňských těl. Nahoře pak pastvinu ukončil další listnatý les, jenž ji zeširoka objímal, kam až oko dohlédlo.

„Tak co, Bello?" shlédla jsem na zlatou fenku, která při zmínce svého jména zvědavě zvedla hlavu. „Na kopec a pak zpátky?"

Polkla a pak zase vystrčila ven svůj růžový jazyk.

„Tak fajn," vydechla jsem a pohlédla před sebe. „Jdeme."

Přírodní cestu opět vystřídal štěrk, který nám pod nohama s každým krokem hlasitě zakřupal. Dva z koní v ohradě zvědavě zvedli hlavy z vysoké, skoro suché trávy a zastříhali ušima. Jeden z nich dokonce zařehtal.