Mezi NÁMI

𝟺𝟿.

„Zas se mě snažila přesvědčit o svojí pravdě," povzdechla jsem si a při tom nevědomky protočila očima. „Tak jsem jí pak řekla, co si o tom všem myslím."

Seděli jsme pod borovicí v Diegově výběhu, co společně s dalšími pár jehličnany vyrostla mimo les. Ryan na zem prostřel svou košili, aby mě do nohou nepíchalo spadané jehličí. Sám se pak posadil vedle mě, jen v bílém tričku, což bylo samo o sobě dost nezvyklé. Diego se pásl kousek opodál, s hlavou skloněnou dělal drobné krůčky a při tom pysky rval stébla trávy ze země.

„A?" obrátil se ke mně Ryan zvědavě.

Pokrčila jsem rameny: „Vmetla jsem jí do očí, že její táta byl ochlasta a že ona si to není schopna přiznat, a tak místo toho radši všechno shazuje na nevinné zvíře, co se jí nemůže nijak bránit."

Rozhostilo se mezi námi ticho.

„Wau," vydechl Ryan překvapeně po chvíli, kdy pobíral nové informace.

I já byla ale překvapená. Jakmile jsem svá slova zopakovala znovu nahlas, došel mi i jejich význam.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala je rukama. Nechápala jsem, kde se to všechno ve mně vzalo. „Ach, bože," zakňourala jsem a opřela si čelo o kolena. „Přehnala jsem to."

„Jen zčásti," řekl Ryan klidně.

Zvedla jsem k němu hlavu. „Doslova jsem jí řekla přímo do očí, že její mrtvý táta byl ochlasta," zopakovala jsem mu část své předchozí výpovědi o dnešním incidentu s Tessou. Pak jsem se zhluboka nadechla, vydechla a odvrátila pohled. „Jsem hrozná," připustila jsem si tiše, když se mě začal zmocňovat stud a výčitky. „Jo, chová se vůči Diegovi hrozně," pokývala jsem hlavou, „ale tohle si nezasloužila."

„Na druhou stranu," ozval se Ryan, „mělas pravdu. Daniel pil. Hodně." Po očku na mě mrkl. „Jen pro to existují lepší slova než ochlasta."

„To mi povídej," kuňkla jsem.

Zase ticho.

Zatímco já si v hlavě stále přehrávala ta nehezká slova, co jsem před Tessou vypustila z úst, Ryan tiše sledoval Diega.

Následovala jsem jeho pohled a také se zahleděla na toho modrošedého divocha, co pouhých pár metrů od nás spásal trávu. Dlouhá černá hříva se mu vlnila v lehkém večerním větříku.

„Mrzí mě, že ho vnímá takto," promluvila jsem do ticha.

„Jak?"

„Jako vraha jejího táty," odpověděla jsem posmutněle.

Ryan souhlasně zamručel.

Diego byl krásný kůň. Krásný a chytrý. Ovšem uvnitř jeho hrudi bilo srdce divocha a hlavu mu svíral mnou dosud nepochopený strach z klobouků, který jej činil tak nebezpečným.

Jinak byl ale zdravé a silné zvíře, živoucí bytost...

„Myslíš, že mu někdy dá druhou šanci?" prohodila jsem směrem k Ryanovi, na nějž jsem se následně obrátila.

Zamyšleně se ušklíbl. „Těžko říct."

Souhlasně jsem přikývla a vrátila pozornost zpět k mustangovi.

„Tessa je strašně tvrdohlavá," dodal, „a abys ji přesvědčila, potřebuješ důkazy. Důkazy, kterým uvěří. Nejlépe něco, co může vidět na vlastní oči."

„Předpokládám, že postavit ji před Diega není ta cesta."

„Postavit ji před Diega je sebevražda."