Mezi NÁMI

𝟹𝟹.

Špehování ti moc nejde, Kovbojko. Tenhle je můj, Kovbojko. Co si o sobě sakra myslí?!

Agresivně jsem se drhla houbou, až mi kůže na pažích zčervenala. Až když mě začala štípat, uvědomila jsem si, co dělám a nechala toho. Pohledem jsem jen zběžně přejela tu spoušť, kterou jsem si způsobila a pak ji spláchla vlažnou vodou, čímž se má pokožka aspoň trošku uklidnila.

Stále ale zůstala ještě trošku červená, dokonce i v momentě, co jsem si v čistém oblečení sedala na své místo u stolu v jídelně. Očima jsem střelila k Ryanově židli.

Byla prázdná.

Zatím.

Však počkej, já ti ukážu Kovbojku, slibovala jsem si v duchu a nevědomky při tom zatínala pěsti.

„Je všechno v pohodě?" zaslechla jsem odněkud Camerona.

Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se myšlenkami přenesla zpět do reality a jen na něj upřela zvědavý kukuč. „Jo. Proč by nemělo?"

Blonďák sedící naproti přivřel hnědé oči. „Dej bacha, ať se neškrábneš," řekl pak s lehkým pokývnutím hlavy. Nejdřív jsem nevěděla, kam tím směřuje, ovšem když v rychlosti tikl očima k mým pevně zatnutým pěstem, došlo mi to.

Uhnula jsem pohledem a schovala ruce pod stůl. Složila jsem je do klína a tam si je navzájem chytla.

„Ty, Camerone," zvedla jsem hlavu a podívala se jeho směrem. Wendy s Trentem se ještě neukázali a Ryana jsem zatím nezahlédla, takže jsem měla možnost se zeptat: „Co proti mně Ryan pořád má?"

Cameron nechápavě svraštil obočí: „Ryan proti tobě něco má?"

Protočila jsem očima. Fajn, tak to není tak očividné. „Jo. Furt."

„Furt?"

„Pořád a neustále!" rozhodila jsem rukama. Můj projev byl ale o něco hlasitější, než jsem původně plánovala, a tak jsem na nás strhla veškerou pozornost.

Sjela jsem na židli co nejníž to šlo. Cameron také viditelně znervózněl a jen se na ostatní přihlouple usmál, přičemž krčil rameny.

„Chová se jak idiot," ucedila jsem po chvíli, kdy se od nás většina stolu zase odvrátila. Blonďák naproti se nadechoval, že něco řekne, ale prudce jsem zvedla ruku na znamení, že má pomlčet. 

„Já vím, já vím... Někde tam uvnitř je hodný. Možná tak na vás," ukázala jsem na něj prstem. „Na mě ne."

Cameron svěsil ramena. „A o co ti teda teď jde?" zeptal se, čímž mě trošku zarazil.

„O co mi jde?"

„Jo," naklonil hlavu na stranu. „Chceš se mu nějak zavděčit, nebo tak něco?"

„Zavděčit? Já?" vyprskla jsem smíchy. „Ani mě nenapadne."

„Tak o co se teda snažíš, když ne o tohle?"

Nechala jsem svůj úsměv spadnout a má tvář hned zvážněla. „Chci, abys s ním promluvil. Přes Luren to řešit nechci, pak bych vypadala jak práskač." Trošku jsem ztišila hlas a naklonila se blíž ke Cameronovi, jelikož jsem vzadu u vstupu na terasu zahlédla Trenta s Ryanem. „Promluv si s ním, prosím."

Cameron odevzdaně zvedl ruce do vzduchu, rozhlédl se kolem a pak je zase složil na stůl. „A jak to mám podle tebe udělat. Jsem snad jeho máma?" prohodil mým směrem hlasitěji, než jsem chtěla.

Okamžitě jsem si dala prst na pusu a očima střelila směrem ke dvěma nově příchozím.

Světlovlasý mladík se ohlédl za sebe. Když zjistil, jak daleko ti dva ještě jsou, vrátil svou pozornost zpět ke mně. „Dívej Jady, do tohohle mě netahej," hlesl. „Musíš mu říct sama. Jinak to akceptovat nebude."

Nespokojeně jsem si založila ruce na hrudi.

„Věř mi," dodal Cameron, když se narovnal, „znám ho líp, než si myslíš."

Na další slova nebyl už prostor, jelikož jmenovaný se svým doprovodem dorazil ke stolu. Trent zaujal své místo vedle Camerona, Ryan se zase posadil na svou židli.

„Nejdeš Tesse pro jídlo?" rýpla jsem si.

Cameron mě zpražil pohledem, ale ignorovala jsem ho. Místo toho jsem se zaměřila na Ryana. Když na mě můžeš být protivní ty, tak proč bych nemohla být protivná já na tebe?

Hnědovlasý kovboj si prohrábl vlasy, načež položil obě ruce na stůl. „Až pojím," odpověděl mi, aniž by se na mě jakkoli ohlédl.

„Fajn."

„Nebo jí to chceš zanést sama, Kovbojko?"

„Kovbojko?" uchechtl se Trent. „Uniká mi něco?" obrátil se k Ryanovi, který mě ze svého místa sledoval těma svýma pronikavě zelenýma očima.

„Ona ví," zamumlal Ryan a přerušil náš oční kontakt.

Zatnula jsem čelist. Ovládej se, Jade. Je tu plno lidí a on ti za tu ostudu nestojí.

Trent na mě mluvil, ale nevnímala jsem ho. Soustředila jsem se hlavně sama na sebe a na svůj vztek, který jsem potřebovala zkrotit. Jen jsem zpozorovala, jak do něj Cameron šťouchnul a zavrtěl hlavou na znamení, že teď nemá cenu se mě na cokoli ptát.

Černošský mladík mi věnoval krátký zvědavý pohled, ale poslechl svého spolusedícího a dál mě nechal být.

Díky, Camerone.

Místa u stolu se pomalu plnila, dokonce i teta Luren s Johnem a Penny dorazili. Zatímco Penny mě zezadu obešla a pokračovala dál k druhému konci, teta se posadila do čela a John na své pravidelné místo po její pravici.

Vypadalo to, že za chvíli začne večeře, což bych upřímně uvítala. Normálně bych se možná po tomhle všem zvedla a uraženě odešla, ale kručící žaludek mi v tom zabraňoval.

Musela jsem to nějak přežít.

Kluci naproti se o něčem bavili, zatímco já seděla sama. Po obou mých stranách bylo prázdno.

S Tessou jsem nepočítala, ale absence Wendy byla poněkud zvláštní. Většinou tu bývá jako jedna z prvních, ještě jsem neviděla, že by přišla pozdě.

Vtom jsem ji zahlédla u dveří ven. Vběhla do nich a tam se na okamžik zastavila, aby mohla náš stůl zdálky přejet pohledem. Jakmile našla někoho konkrétního, vystřelila k nám. Hbitě prokličkovala mezi stoly i pomalu se scházejícími hosty ranče.

„Ryane!" zakřičela.

Oslovený se na židli otočil za sebe a s ním i Trent s Cameronem a vlastně všichni, co ke kudrnáčce seděli zády.

„Cherokee... má koliku," vydechla Wendy ztěžka hned, co se dostala až ke stolu. Jednou rukou se zachytila Ryanovy židle a hlasitě oddechovala. Musela běžet dost dlouho soudě podle jejího zpoceného čela a tmavých fleků na khaki tričku. „Někdo... ji překrmil..."

Sotva dořekla slovo jablky, byl Ryan na nohou.

Vystartoval tak rychle, že jeho židle s prásknutím spadla na zem a chudina Wendy s ní, jak se o ni opírala.

Trent sice reagoval hned, ale pádu zabránit nedokázal. Cameron také vstal ze svého místa a přiskočil k ležící kamarádce. I já se zvedla, abych se přes stůl přesvědčila, že je v pořádku.

„Díky... kluci," hekla kudrnáčka, když se sbírala ze země. „Jsem... dobrá."

„Co se stalo?" vyzvídal Trent starostlivě.

Wendy se narovnala. „Nějaký... kretén... nacpal Cherynu... jabkama," oddechovala a rozešla se podél stolu, aby jej mohla obejít ke svému místu.

Tiše jsem ji sledovala a při tom zjistila, že i John chybí. Musel vyrazit hned za Ryanem.

Luren se k procházející mulatce naklonila. Společně si vyměnily pár slov, přičemž obličej tety zvážněl.

Atmosféra u našeho konce stolu najednou výrazně zhoustla. Ve vzduchu se vznášelo cosi těžkého.

Tohle nebylo dobré.