Mezi NÁMI

𝟸𝟹.

„Potřebuju s tebou mluvit," ozvalo se mi za zády, po nichž mi hned na to přejel mráz. Tessa zněla naprosto chladně, její hlas se mi zařezával hluboko pod kůži a nepřipouštěl žádné námitky.

Odvrátila jsem zrak od nápojového stolu, kam jsem původně šla za účelem doplnit si brusinkový džus. Vůbec by mě nenapadlo, že jde Tessa za mnou.

„Můžu jenom..."

„Hned."

Její kamenný výraz, jímž mě propalovala skrznaskrz mě donutil hlasitě polknout a jen beze slova kývnout. Po tomto drobném gestu se ke mně brunetka obrátila zády a rozešla se ven ze stodoly.

Já ji poslušně následovala, přičemž jsem cestou odložila prázdnou sklenici k použitému nádobí, které stejně budu muset za chvíli odvézt na jídelním vozíku do kuchyně.

Vyšly jsme ven a zabočily doprava, tedy přesně na opačnou stranu, než seděli ostatní. Tessa mě vedla mezi lidmi, kterých sice od odpoledne už značně ubylo, ale přesto jich tu bylo stále ještě dost. Propletly jsme se mezi dvěma skupinkami již značně přiopilých přátel, během čehož jsme značně zrychlily krok, abychom byly těm oplzlým chlapům s nemístnými poznámkami co nejdřív z dohledu.

Čekala jsem, že zastavíme někde za stodolou, ale Tessa šla dál. Její krok byl rázný, cop se jí na zádech houpal ze strany na stranu na stranu a každou chvílí se ohlížela přes rameno, aby se ujistila, že jsem stále za ní.

Raději jsem si držela odstup, jelikož jsem se jí... upřímně řečeno bála. Ta náhlá změna chování nebude jen tak a fakt, že jsem za to zřejmě mohla já, mě znervózňoval o to víc.

Tessa mířila k cestě, po níž asi před hodinou vedl Ryan namodralého koně. Neměla jsem ani nejmenšího tucha, kam mě vede.

Až když jsme se vydaly směrem k výběhu, kolem nějž se pak jde dál do lesů, začalo mi to v hlavě šrotovat. Ví snad o tom koni tam na planině? Co když si spojila dvě a dvě dohromady a naštvalo ji, když jsem se o něm dozvěděla? Proto Ryan říkal, ať to nechám být... asi věděl, že bych za to pěkně dostala. Že já kráva nedržela hubu!

Jak jsme se vzdalovaly od všeobecného veselí, střídaly hudbu a ruch hlasů zvuky přírody. V trávě broukali cvrčci, z lesa se zase ozývaly cikády a na pozadí toho všeho frkali koně v nyní již nepříliš dalekém výběhu. Většina stádečka spokojeně ležela na zemi, hezky pospolu. Jen dva z nich se ještě líně procházeli po ohrazeném prostranství s hlavami u země a spásali trávu.

A právě jeden z pasoucích se koní byl ten, který poslušně kráčel za Ryanem. Srst měl už suchou a já si až teď všimla, že ji zdobí pár drobných černých flíčků a celkově je zbarvená více dohněda.

Všude panoval zvláštní klid, jenž úplně kontrastoval s ruchem oslav, který jsme před chvílí opustily.

Tessa se zastavila. Zničehonic.

Ještěže jsem šla až pár kroků za ní a stihla včas zareagovat. Jinak bych jí vrazila do zad.

Byla jsem zmatená. Čekala jsem, že dojdeme až k ohradě. Ne, že zůstaneme stát uprostřed cesty.

„Tak teď to vyklop, Jade," promluvila Tessa do ticha, co mezi námi panovalo. Při tom se pomalu, velmi pomalu, otočila ke mně.

Srdce mi v hrudi poskočilo a puls se mi zrychlil. Ten její pohled... úplně ledový. Má sestřenice najednou vypadala jako úplně jiný člověk.

Tohle nebyla ta bezstarostná holka se senem ve vlasech a snahou mi prázdniny co nejvíce zpříjemnit.

Ne.

Tohle bylo šílenství. Jedno velké šílenství, jež se jí vepsalo do postoje, který vůči mně právě zachovávala. Působila jako psychopat, vrah... někdo emočně nestabilní.

Zmocnil se mě strach. Nevěděla jsem, co čekat.

„No?" vyjela.

Cukla jsem sebou v leknutí a udělala krok vzad. Ten ale Tessa jedním svým krokem vpřed vyrovnala.

„Já... ne-nevím o čem mluvíš," vyžbleptla jsem a dala ruce před sebe. Snad kdyby se na mě vrhla, tak abych ji mohla nějak...

„Mluvím o tom koni," vysvětlila mi hned sestřenice bez známky jakékoli emoce. „Konkrétně o tom, o kterém z nějakého důvodu ty i Ryan něco víte."

„Myslíš tamtoho?" prudce jsem vystřelila levou rukou směrem k lesu, jenž byl jednou z mnoha bariér, za nimiž se ten podivný divoch nacházel.

Tesse se blýsklo v očích. Zvláštně. Zlověstně. „Takže je to pravda," zamumlala si pro sebe, ale než jsem stihla jakkoli slovně zareagovat a obhájit se, udělala další dva kroky a stanula mi tváří v tvář. Byla strašně blízko... Prst mi zabodla do hrudi a s očima vpitýma do těch mých zasyčela: „Dovedeš mě tam. Teď. Hned."