Mezi NÁMI

𝟸.

Do stále ještě zavírajících se očí mě udeřila fotografie s mým obličejem, k němuž se tisknul ten Austinův.

Pokud jsem si myslela, že mě Rachel před chvílí dokázala dostatečně probrat, tak jsem se pletla. Probrala jsem se totiž až teď.

Nevěřícně jsem hleděla na ten čtvereček uprostřed mé domovské stránky na Instagramu. Ten výjev dle všeho pocházel ještě z jiné fotografie, odkud jej někdo šikovně oříznul. A soudě dle kvality samotného příspěvku, muselo to být vytáhnuto odněkud z pozadí.

I přes značné rozmazání byly mé blonďaté vlasy vyčesané ve vysokém culíku snad s nikým nezaměnitelné a hrbolatý nos, jenž dostal díky zachycení mé tváře z profilu také prostor, jasně prozrazoval, že jsem to opravdu já.

Jade Watsonová nalepená na Austinu Clarkeovi, jenž jemně v ústech svírá její horní ret. Při tom ji jednou rukou přidržuje u pasu a musí se k ní mírně shrbit, zatímco ona zaklání hlavu.

Vůbec by mě nenapadlo, že to může z cizího pohledu vypadat... takto.

V momentě, co se na mě tehdy Austin vrhnul, jsem nejprve celá ztuhla. Po jeho prvním polibku jsem se uvolnila a na pár vteřin mnou projelo zvláštní vzrušení. Jenže to okamžitě vyprchalo, když si mě přitáhl za pas blíž. Rázem jsem vystřízlivěla, rukama se mu zapřela do pevné hrudě a odstrčila ho od sebe co nejdál. Austin pod vlivem alkoholu ztratil rovnováhu a klopýtl o pár kroků dozadu, čímž mi umožnil se co nejrychleji vypařit.

Celou cestu domů jsem se chlácholila tím, že jsem stihla zareagovat včas a nikdo si tak nemohl ničeho všimnout.

Očividně jsem tak rychlá nebyla.

Posunula jsem prst na displeji trošku výš, aby se mi hned na to téměř zastavilo srdce při pohledu na počet lajků.

Šedesát tři lidí už vidělo tuhle zpropadenou fotku.

A z toho čtyřicet sedm uživatelů pod ní zanechalo komentář.

Měla jsem velké nutkání otevřít komentářovou sekci. Můj palec se vznášel jen kousíček nad displejem mobilu. Stačilo se ho dotknout a hned bych viděla, co k tomu lidi psali.

Věří tomu vůbec? Co když si myslí, že je to jen Photoshop? Ne... Určitě mě teď všichni pomlouvají. A spekulují.

Rychle jsem přejela palcem po displeji shora dolů za účelem znovu načíst domovskou stránku. Mou fotku s Austinem nahradilo video roztomilého štěňátka, ovšem v pravém horním rohu mi v červeném kolečku svítilo číslo 9+, což neznačilo nic dobrého.

Odhodila jsem mobil někam za sebe na postel, kde zůstal ležel displejem dolů. Zoufale jsem si zajela rukama do rozcuchaných vlasů a vydala ze sebe táhlé zavytí, během něhož mi stihl snad dvakrát přeskočit hlas.

To snad nemůže být pravda.

Šedesát tři lidí vidělo, jak se nechávám Austinem líbat.

Šedesát tři lidí.

A to je teprve dopoledne. Kdoví, kolik lajků tam bude večer. Možná už teď se počet srdíček zvýšil o další dvě nebo tři.

„Je to všude," zazněla mi v hlavě Rachelina slova. A já je konečně pochopila.

Ani jsem nepotřebovala otevírat nově nahrané příběhy od spolužáků, aby mi bylo jasné, co se na nich nachází. A ta spoušť v mých soukromých zprávách též mluvila sama za sebe.

„Všichni už to ví," zachraptěla jsem další z kamarádčiných výroků, jež jsem si mohla ještě před několika minutami vyslechnout v mobilu.

Pomalu jsem se narovnala a zaklonila hlavu. S pevně semknutými víčky jsem se snažila v rychlosti přijít na něco, co by mi pomohlo zastavit šíření této z kontextu vytržené fotky.

Můžu toho, kdo to nahrál, nahlásit a zablokovat. Jenže k čemu by to bylo? Lidi si to mohli snadno vyscreenovat a uložit, takže když zmizí originál, hned ho nahradí kopie od někoho jiného.

Tohle nemělo cenu. Boj se sociálními sítěmi byl předem prohraný.

Buď počkám, až to všechno přejde, nebo se alespoň pokusím uvést věci na pravou míru. K tomu ale budu potřebovat i druhou stranu...

Natáhla jsem se pro mobil. Chvíli jsem váhala, zda chci zprávy vůbec otevírat, ovšem nakonec jsem chaty stejně rozklikla.

Ihned na mě svítilo šest nepřečtených konverzací. Snažila jsem se scrollovat níž a najít konkrétního člověka, jemuž jsem chtěla napsat, ale marně. Nových zpráv bylo tolik, že jsem po chvíli musela využít možnost vyhledávání.

Rychle jsem prsty na klávesnici vyťukala Austinovo jméno a následně našla naši poslední konverzaci.

jwatson: jsi doma?