„Jade, prosím tě," ozval se za mnou důvěrně známý ženský hlas. Zrovna jsem stála ve vstupní chodbě a zvědavě si prohlížela fotografie na stěně naproti jídelny. Ohlédla jsem se přes rameno na svou červenovlasou tetu, která právě vycházela ze zaměstnaneckého pokojového bloku, kde jsem byla mimo jiné ubytovaná i já. Při chůzi působila poněkud rozrušeně. „Budu potřebovat tvoji pomoc."
A je to tady, prolétlo mi hlavou, ale nic jsem na sobě nedala znát. Jen jsem zvědavě zvedla obočí: „A s čím?"
Luren se mrkla na mobil. „Za chvíli tady bude rodina s dětmi na domluvenou vyjížďku. Jenže paní mi teď psala, že s sebou přivezou i psa, protože jim kdosi odřekl hlídání."
„Takže předpokládám, že se mám o něj postarat," hádala jsem.
Teta na mě vrhla prosebný pohled: „Ujala by ses toho? Je to jen na hodinku. Stačí, když si ho vezmeš na procházku tady po okolí, podívat se někam do lesa nebo-"
„Já už něco vymyslím," skočila jsem jí do řeči.
Luren se rozzářily oči. „Jade, jsi prostě skvělá." Vtáhla mě do krátkého objetí. „Díky moc," řekla, když se odtáhla. V hlase jí zaznívala úleva. „Máš to u mě," plácla mě po pravé paži, načež se rozešla k jídelně. Ve dveřích se ale zastavila. Znovu zkontrolovala čas na mobilu a ohlédla se na mě: „Za pět minutek buď u stájí, ju?"
„Rozkaz, madam," zasalutovala jsem, což ji rozesmálo.
***
Bella byla typický rodinný pes – zlatý retrívr s chundelatým kožíškem a milýma očima. Když jsem si ji od její paničky přebírala, tak mi vřele děkovala a zároveň se několikrát omluvila za vzniklé komplikace. Já ji zase ujistila, že omlouvat se vůbec nemusí a že já se s její fenkou ráda projdu. Pro mě, jakožto pro paničku jedné malé yorkšírky, nejsou procházky se psem nic nového.
Teta se už stihla někam vypařit a vyjížďku vedl John. Když procházel kolem mě ke svému koni – statnému hnědákovi, s úsměvem mi pokynul hlavou. Na jakákoli slova už nezbyl čas, jelikož se hned vyhoupl do sedla a pomocí otěží nasměroval zvíře pod sebou tak, aby mohl stát k celé rodince čelem.
Zatímco kovboj rozdával instrukce, já jsem s Bellou poodstoupila stranou. Na kraji chodníku si fenka sedla a já si k ní čupla, přičemž jsem ji párkrát pohladila. Ani jedna z nás při tom nespustila oči ze skupinky jezdců a jejich koní, kteří s mírně položenýma ušima klidně stáli na místě a jen se oháněli ocasy po dotěrném hmyzu.
Najednou se na nás jedna z dcer Belliny paničky podívala. Mile jsem se na ni usmála a jemně plácla fenku do pravé přední tlapky, kterou jako na povel zvedla. „Šikulka," zašeptala jsem jejím směrem, načež jsem zvednutou packu zlehka uchopila do dlaně a párkrát jí holčičce zamávala. Ta nám s velkým nadšením mávnutí opětovala, ale brzy byla tatínkem okřiknuta, aby dávala pozor a nepouštěla otěže.
Raději jsem Bellinu packu pustila a odvrátila pohled ke stájím. Mé oči se tak setkaly s červenou kostkovanou košilí vyhrnutou do půli loktů, odrbaným kovbojským kloboukem a starými džíny, které měl na sobě oblečený tichý kovboj od snídaně. Se založenýma rukama na hrudi se zády opíral o stěnu, kousek od vstupu z přístřešku do stájí, a s nečitelným výrazem ve tváři mě sledoval.
Ano, mě.
Sotva jsem ale stihla jakkoli zareagovat, zrudnout nebo znervóznět, vyšel ven Cameron. Cosi svému hnědovlasému kamarádovi říkal, ale jeho oči si všimly mé dřepící postavy kousek opodál. S úsměvem mi mávnul na pozdrav a já jen s nervózním zakřeněním zvedla do vzduchu levačku, v níž jsem zrovna nedržela vodítko.
Jeho kovbojský společník se na mě také ohlédl a kývl mi, asi aby se neřeklo. Na jeho gesto jsem už nereagovala a raději zaměřila svou pozornost na rodinku Belly. V zorném poli jsem pak jen zahlédla, jak se ti dva rozešli podél budovy stájí a zmizeli za rohem.
To už ale John skončil svou instruktáž k „řízení" koní a obrátil svého hnědáka čelem vzad. Na jeho pobídku se kůň poslušně rozešel kupředu. Prošli kolem všech zúčastněných a zastavili se až značný kus od nich.
Kovboj se otočil v sedle za sebe a rozdal další pokyny, jak půjdou jednotliví koně za sebou. Hned za jeho hnědáka se zařadila první holčička na hnědém strakošovi s dlouhou bílou hřívou a černou kšticí, za ní její bráška s ryzákem, následovala maminka na druhém strakošovi a celý průvod uzavřel tatínek se světlým hnědákem.
Jakmile se John ujistil, že všichni jsou pohodlně usazeni v sedlech a že v obou rukách svírají otěže, pobídl svého koně a ten se za doprovodu čtyřech zbývajících rozešel po chodníku směrem k hlavní budově. Jejich kopyta v krásném rytmu klapala po tvrdé dlažbě.
Pomalu jsem si stoupla. Při pohledu na vzdalující se jezdce jsem přemýšlela, kudy vlastně pojedou. Očima jsou zamžourala do dálky, kde se za parkovištěm pro hosty tyčily zčervenalé kopce a na nich se zelenaly koruny stromů. Koneckonců... míst, kam by se dalo koňmo dojet, tady bude dost.
Z hledění do dáli mě probralo až zatahání za pravou ruku. Bella stála na všech čtyřech. S vyplazeným jazykem na mě nedočkavě hleděla. Jako by se mě ptala: Už půjdeme?
Ze zadní kapsy svých džínových šortek jsem vytáhla mobil. Bylo něco málo po půl paté.
„No dobře," řekla jsem si sama pro sebe, jakmile jsem schovávala mobil. Poté jsem sklopila pohled ke zlaté fence. S úsměvem jsem ji podrbala za uchem a se slovy: „Tak pojď," jsem se otočila zády k hlavní budově, načež jsem se s Bellou po boku rozešla úplně na opačnou stranu, než odjela její rodinka.
***
Zdravím!
Třináctá kapitola je tady. A já vám můžu slíbit, že v té příští Jade potká někoho, kdo ji pak bude po zbytek příběhu tak nějak provázet. Někteří z váš už možná tuší, jiní se třeba nechají překvapit.
Každopádně nezapomínejte, že každá rozsvícená hvězdička mě potěší!
♥ Lexi
ČTEŠ
Mezi NÁMI
Teen Fiction"Vidíš to, Kovbojko? Takhle vypadá svobodná bytost." *** Jedna zbloudilá fotka na Instagramu dokáže pořádně zamíchat kartami. Své o tom ví i Jade, která tak během jednoho dne přišla nejen o nejlepší kamarádku, ale i o dobrou pověst. Škola sice ofic...
