Mezi NÁMI

𝟸𝟷.

S postupujícím časem, který se z odpoledního pomalinku stával večerním, se stodola stále více plnila lidmi. Brzy už nezbylo žádné místo na sezení, všechny balíky byly obsazené a s Tessou a kluky jsme se museli trošku namáčknout na sebe, aby se do naší řady ještě někdo drobnější vešel. Byla jsem strašně ráda, že jsme tu se sestřenicí přišly ještě relativně brzo a stihly si zabrat volné místo. Opozdilci už bohužel to štěstí neměli, a tak postávali na kraji hlavní uličky, která se ovšem brzy zcela ucpala narůstajícím davem.

Cameron, který měl účinkovat v následujícím programu, se k pódiu naštěstí dostal ještě v době, kdy nebylo publikum tak početné a dalo se relativně dobře projít středem stodoly tam i zpátky. Sledovala jsem tehdy jeho blonďatou hlavu, jak kličkuje mezi lidmi a pak svižnějším tempem prochází kolem pódia někam do zadního rohu budovy, kde zmizel venku nenápadným postranním vchodem.

A stejným vchodem se asi o čtvrt hodiny později vrátil, ale tentokrát v doprovodu tety Luren, jež svírala v rukou několik obálek, Davea a dvou kovbojek. Přes hlavu měl přehozený popruh kytary a blonďaté vlasy schoval pod hnědý kovbojský klobouk. Zatímco Luren s Davidem zamířili k mikrofonům, on zaujal místo na jediné židli přítomné na pódiu a jeho kovbojské společnice zůstaly stát kousek od něj. Ty byly ale na rozdíl od Camerona oblečeny o něco více slavnostněji – respektive jejich oblečení neneslo žádné známky obnošení nebo podivné šedivé fleky.

„Mohl se aspoň převléct, když jde před lidi," komentoval to Trent, čímž mi vzal všechna slova z úst. S Tessou jsme mu souhlasným zamručením daly za pravdu a pak se všichni zasmáli nad tím, jak jsme současně mysleli na to samé.

„Je to Cameron," hihňala se Tessa, „tomu je to odpuštěno."

„Navíc sedí úplně na kraji," přidala jsem se, „takže nebude poutat moc velkou pozornost."

Trent se zamyšleně zamračil. „To si jen myslíš. Jak znám Marry s Jane, tak si do svého playlistu zařadily i nějakou písničku pro něj, aby taky předvedl, co umí."

Zvědavě jsem se na našeho černošského společníka ohlédla. Luren sice už začala promlouvat k publiku, které vítala na každoroční slavnosti Dne nezávislosti, ale já jí nevěnovala příliš pozornosti. „Cameron umí zpívat?" zeptala jsem se překvapeně a kradmo pohlédla na jmenovaného, který se už usadil na své vysoké židli. Jednu nohu měl mírně pokrčenou a pravou ruku přehodil přes svou kytaru.

„Kupodivu jo," odpověděla mi místo Trenta sestřenice, přes kterou má otázka také přešla. Tentokrát jí v hlase nezaznívala ani kapka posměchu, dokonce i obličej jí zvážněl. Rozesmáté rty nahradil zaujatý výraz. „Jedna z mála věcí, které by do něj člověk nikdy neřekl," téměř nepatrně pokyvovala hlavou.

„Umí i něco málo na klavír, ale tím se moc nechlubí," doplnil Tessu Trent.

„Wau," vydechla jsem upřímně překvapeně. Ten kluk se vážně nezdál. Na první pohled potrhlý ňouma, který si ze všeho dělá srandu a nebere nic vážně, je vlastně hudebně nadaný.

Lhala bych, kdyby tvrdila, že tohle na mě neudělalo dojem. Udělalo. A docela velký. Najednou jsem začínala být nedočkavá. Přišlo mi, že tetin monolog se příliš vleče... Já už totiž chtěla slyšet Camerona hrát a zpívat.

Není totiž nic víc sexy než zpívající kluk s kytarou, zazněla mi v hlavě Rachelina slova. Poprvé za poslední dobu, co se mi takto ozvala, jsem s ní musela souhlasit. Je fakt, že moc takových kluků jsem za svůj život neviděla, protože na většině večírků, kde jsem se chtě nechtě přichomýtla, se dávala přednost basovým reproduktorům před reálnými nástroji. A možná právě proto jsem dokázala Camerona za jeho talent vnitřně ocenit.