Mezi NÁMI

𝟺𝟹.

„Něco se děje," pronesl Ryan hned, co zmlkl motor. Zamyšleně při tom hleděl na logo Fordu uprostřed volantu.

Chvíli bylo ticho.

„Co?" zmateně jsem se ohlédla k sedadlu řidiče.

„S tebou." Ryan mírně zvedl hlavu, načež se na mě zkoumavě zahleděl.

Odvrátila jsem se.

Dnes jsem byla naprosto nepoužitelná. Wendy vzala dopolední práci za mě, jelikož jsem nebyla schopná vylézt z pokoje. Jakmile mě nechala samotnou, nedokázala jsem déle zadržovat pláč a nechala slzy, ať konečně překlenou oční víčka. Kolena jsem si přitáhla k bradě a třásla se pod tichými vzlyky.

Přála jsem si, aby tohle všechno byl jen jeden zlý sen. Abych se vzbudila a zjistila, že se mi to jen zdálo.

Jenže takhle to nefungovalo.

Bylo to až příliš skutečné.

„Běž za ním." Ryanův klidný hlas se nesl autem.

„Za kým?" vypravila jsem ze sebe přiškrceně, oči upřené k zemi.

Ryan se na mě nepřestával dívat. Cítila jsem na sobě ty jeho zelené oči. „Za Diegem."

Ironicky jsem se uchechtla: „Uteče."

„Možná ne."

„Určitě."

Zase ticho. Jen tlumený zpěv ptáků zvenčí pronikal dovnitř auta.

Ryan si najednou hlasitě povzdechl a konečně odvrátil pohled. Sklopil hlavu a očima hypnotizoval klíčky, s nimiž si za doprovodu tichého cinkání pohrával. „Hledal tě."

„Jasně."

„Opravdu," po očku na mě mrknul. „Hleděl k autu. Čekal, kdy přijdeš."

Poslouchala jsem Ryanova slova, ale myšlenky mi utíkaly úplně jinam. Ke všem těm videím. Ke komentářům. K tomu, kdo tohle všechno způsobil.

V duchu jsem si znovu projížděla seznam lidí z ranče. U každého jsem si hledala potencionální důvody, proč by něco takového vůbec dělal.

Jediný, kdo mě během celého dne napadl, byla Emma. Ovšem když jsem se o tom po obědě zmínila Wendy, moc se na to netvářila.

„Dívej... to, že ji nemusíš, ještě neznamená, že to byla ona," řekla mi tehdy.

„Ale ona mě nenávidí, Wendy," snažila jsem se ji přesvědčit.

Nevím, zda jsem uspěla. Do konce dne už o téhle situaci nepadlo ani slovo. Wendy nechtěla, aby se to zbytečně šířilo mezi ostatní.

„Má tě rád," vkradl se mi do myšlenek Ryanův hlas. Ta tři slova mě vrátila zpět do reality, zpátky do auta, z něhož jsme ještě ani nevylezli. „Aspoň myslím," dodal pak a věnoval mi krátký pohled.

„Vážně?" ušklíbla jsem se hořce. „Tak fajn. Já ti teď dokážu, že ne." Prudce jsem otevřela dveře auta a vystoupila.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu.

Ryan mě sledoval ze svého místa.

„Tak pojď," vybídla jsem ho.

Zavrtěl hlavou.

Jak chceš, odfrkla jsem si a zabouchla dveře.

Neměla jsem na něj náladu. Řešila jsem daleko horší věci a on byl ten poslední, nad kým bych se chtěla zbytečně rozčilovat.