Mezi NÁMI

𝟼𝟶.

Teta Luren o našem plánu nevěděla.

Nebo možná věděla úplně všechno, a proto nás s Tessou na celé odpoledne rozdělila. Takže zatímco má sestřenice vedla jednu ze dvou odpoledních vyjížděk, já hodinu vodila strakáčku Peggy, na níž se přišla povozit jedna malá holčička od někoho z hostů. Pak jsem černobílou kobylu pomohla odstrojit, vyčistit a přenechala ji Penny, jelikož si pro mě došel Trent, abych s ním objela všechny pastviny a zkontrolovala stav vody a koní.

„Normálně s tím otravuju Ryana, ale když je pryč, potřebuju někoho jinýho," komentoval svůj výběr spolupracovníka.

„Kolik je?" zeptala jsem se zničehonic, absolutně ignorujíc jeho předchozí slova.

Trent vytáhl ze zadní kapsy džín mobil. „Za deset tři."

„Dobrý, dík."

Máme hodinu. To by se Tessa mohla stihnout vrátit. A Ryan by mohl zůstat ještě chvilku mimo ranč.

Společně jsme nasedli do červeného Chevroletu, se kterým nakonec nejezdil jen John, jak jsem si předtím domyslela, a rozjeli se po parkovišti. Trent pak vůz stočil k vyježděné cestě vedoucí do centra ranče a pak oklikou k výběhům. Už jednou jsme tudy jeli – v den, kdy Cherokee dostala koliku.

„Měl bych otázku," řekl Trent po chvilce ticha, kdy se soustředil na řízení.

„No?" pomalu jsem se na něj ohlédla. Čekala jsem, co z něj vypadne.

Objížděli jsme centrum ranče, kde se to hemžilo lidmi i zvířaty. Trent jel schválně pomalu, nechtěl riskovat, i když se většina hostů i zaměstnanců držela na určených místech.

„Co jsi provedla s Tessou?" vypadlo z něj nakonec, přičemž mi věnoval krátký zvědavý pohled.

„Já? Proč já?"

„Protože od tý doby, co s tebou před pár dny přišla na večeři, se zas směje našim blbým vtipům. Jo, a mluví, to je taky dost podstatný," významně zvedl do vzduchu pravou ruku, jíž zrovna nedržel volant, a vztyčil ukazováček.

Uchechtla jsem se a pohodlně se opřela do opěradla. „Nevědomky jsem jí promluvila do duše a ona si to v hlavě správně přebrala. To je asi všechno, co bych k tomu řekla," pokrčila jsem rameny a odvrátila se od Trenta k okýnku.

Minuli jsme obě stodoly a kousek za nimi auto nepatrně zrychlilo, jak ubylo chodců. Cesta se stočila doleva, k jedinému koňskému výběhu na ranči, který nám byl brzy téměř na dosah ruky. Stádečko koní nás provázelo lhostejnými pohledy a když jsem se pak mrkla do zpětného zrcátka, zahlédla jsem, jak se vrací zpět k poklidné pastvě.

„Oukej, to mi stačí."

Pousmála jsem se. Tuhle vlastnost jsem měla na Trentovi asi nejradši – zbytečně se nevyptával a prostě se spokojil s tím, co mu kdo řekl. Neměl potřebu rýpat, ale když už došlo na věc, dokázal ostatní vyslechnout.

„Ty, Trente," začala jsem opatrně.

„Hm?" zamručel, oči nespouštějíc z cesty před námi, co se začínala různě kroutit doleva a doprava.

„Úplně jsme se nepohodli s Ryanem," pípla jsem po chvilce ticha, kdy jsem přemýšlela, co mu vlastně řeknu. Nakonec jsem ale usoudila, že svěřit se zrovna jemu bude dobrý nápad. Ryana zná líp než já a mohl by mi třeba poradit, jak se mu případně omluvit.

„Všiml jsem si," prohodil mým směrem jako by nic, čímž mě docela odrovnal.

Překvapeně jsem zvedla obočí: „To fakt?"

Po očku na mě mrkl, přičemž se potutelně pousmál. „Jo. Ale spíš na Ryanovi. Je posledních pár dní nějak mimo. Asi ho to pořád trápí."

Je posledních pár dní nějak mimo. Jak mimo? Možná stejně jako ty, Jade.

S povzdechem jsem sklopila pohled do klína. „Jo, mě taky," přiznala jsem mu. „A ráda bych si s ním promluvila, ale nějak nevím, jak na to. Bojím se, že... že mě pošle do háje."

Bylo zvláštní mluvit o svých obavách takhle nahlas. A ještě ke všemu před klukem, se kterým jsem se tu bavila téměř minimálně. Jenže kolem Trenta se prostě vždycky vznášela jakási zvláštní aura, jež vám napovídala, že právě u něj najdete pochopení.

„Máš z něj takový pocit?" položil mi řidič otázku, na kterou jsem se jen nechápavě ušklíbla. „Jako z Ryana. Jestli z něj máš pocit, že tě pošle do háje," upřesnil svůj dotaz.

„Tak trošku."

Trent zamyšleně svraštil obočí a téměř nepatrně pokýval hlavou. Pak spustil ruku k řadící páce, již posunul do jiné pozice, aby mohl lépe vyjet mírný kopeček. Auto zaburácelo, jak motor zabral a rozjel se na vyšší výkon. „On tak umí působit, když je nasranej nebo když ho něco trápí," řekl, jakmile uchopil volant oběma rukama. „Nebo jak by řekl Cameron," dodal pak ještě s pobaveným úsměvem, „když má krámy."

Vyprskla jsem smíchy. Jo, tohle bylo přesně něco, co by řekl Cameron.

„Každopádně," ujal se opět slova už beze smíchu, „bát se ho nemusíš. Ryan možná někdy vybouchne, protože... co si budem, být věčně tak v klidu je dost náročný a já bych se z toho asi posral," teatrálně si odfrknul, což mě pobavilo. „Po nějaký době ale vychladne a je s ním normální řeč. I když se na to dvakrát netváří."

„To je právě to," rozhodila jsem rukama, jež mi následně s plesknutím přistály na stehnech. „Člověk s ním ani nechce mluvit, když se pořád tváří, že ho za chvíli zabije."

„Je to prostě Ryan," vydechl Trent, „už je takový. Ale věř mi, že tě vyslechne. Znám ho, je skoro jak můj brácha."

Zkoumavě jsem na něj hleděla a přemýšlela o jeho slovech. Trent můj pohled musel vycítit, protože se ke mně na pár vteřin obrátil a povzbudivě se usmál. Hned ale vrátil pozornost zpět k cestě, jelikož nás začaly obklopovat stromy a terén pod koly auta už nebyl tak hladký jako před chvílí.

„Jo a ještě jedna věc, kterou ti na Ryana prásknu," vyhrkl snědý mladík vedle mě.

Zvědavě jsem se ušklíbla: „No?"

Čím víc informací, tím snazší to pro mě bude? Nebo ne?

„Nesnáší, když mu někdo do něčeho moc kecá nebo se až příliš angažuje v jeho záležitostech," řekl s vážným výrazem a po očku na mě mrkl. „Tak mě napadá, jestli to náhodou nesouvisí s tím..."

„Souvisí, Trente." Sjela jsem na sedadle o něco níž a obličej schovala v dlaních, načež jsem dlouze zaúpěla.

„Áha," ozvalo se ze strany řidiče chápavě. „Chceš o tom mluvit?" zeptal se pak jemněji.

Složila jsem ruce do klína a hlavu mírně zaklonila, aspoň jak mi to sedadlo za mnou dovolilo. „Asi spíš ne, promiň," věnovala jsem mu omluvný pohled, ale jen zavrtěl hlavou.

„Za to se neomlouvej, já to chápu. Tohle je prostě mezi váma."

„Asi tak nějak," povzdechla jsem si a začala se psychicky připravovat na rozhovor, který měl potenciálně zklidnit rozbouřené vody.