Mezi NÁMI

𝟼𝟷.

Po návratu z objížďky výběhů jsem šla hledat Tessu, protože bylo už čtvrt na pět a já stresovala čím dál víc. Dlaně se mi potily, takže jsem si je neustále otírala do svých teplákových šortek, a s každým mrknutím na hodiny v autě při zpáteční cestě jsem měla pocit, že se zblázním. Přemluvila jsem Trenta, aby mi přibrzdil poblíž stájí, kam jsem se hned vydala s nadějí, že tam sestřenici najdu. K mé smůle jsem tam potkala jen Davea, od něhož jsem se dozvěděla, že se ještě nevrátila z vyjížďky.

Jak dlouho jim to sakra bude trvat, prolétlo mi hlavou cestou k pokoji. Nutně jsem potřebovala sprchu. Nejlépe studenou, aby mě zbavila všech těch sžíravých pocitů a plíživého strachu, co se mě zmocňoval stále víc.

Jestli se nevrátí do pěti, tak půjdu za Trentem a pojedu tam sama, sumírovala jsem si v duchu záložní plán. Stála jsem už u dveří do svého pokoje a chystala se otevřít.

„Něco jste si zapomněly u Diega," ozval se za mnou důvěrně známý hlas.

Srdce se mi divoce rozbušilo. Zůstala jsem uprostřed pohybu, s jednou rukou nataženou ke klice a tou druhou na zadku, kde jsem si chtěla sáhnout do zadní kapsy pro kartu k pokoji.

Jak? Vždyť jsem nikoho neslyšela přicházet...

Pomalu, velmi pomalu, jsem natočila hlavu doleva.

Ryan se ležérně opíral o futra jedněch z mnoha dveří, pravou nohu mírně pokrčenou a přehozenou přes tu levou.

Jeho přítomnost mě jistým způsobem vyděsila, jelikož jsem ho tady tak brzo nečekala, ovšem pohled na klobouk, jenž si se zájmem prohlížel, mě přikoval na místě.

Do prdele. Do prdele, do prdele, DO PRDELE!

Jestli jsem měla vymyšlený začátek svého omluvného monologu, jímž jsem chtěla Ryana nejlépe ještě dnes počastovat, tak teď už mi byl k ničemu. Aspoň jsem si to myslela.

„Já... ehm..." koktala jsem, zatímco Ryan ke mně zvedl oči. Znervózněla jsem ještě víc. Bezděky jsem si dlaněmi několikrát přejela po látce kraťasů. „Dala jsem ho tam já," vypadlo ze mě po chvilce těkání očima všude po chodbě ve snaze nedívat se na něj déle jak půl vteřiny.

Ryan si mě zkoumavě prohlížel, cítila jsem jeho intenzivní pohled. Zavrtával se mi hluboko pod kůži.

„Je Tessin," poznamenal, nespouštějíc ze mě oči.

Moc dobře viděl, v jakém stavu jsem se momentálně nacházela. A z toho dokázal jistě usoudit, že nemám čisté svědomí.

A že já ho měla pěkně pošpiněné.

„Půjčila mi ho," vyblekotala jsem.

Ryan zadumaně pokýval hlavou. Na pár vteřin přesunul pozornost ke klobouku, který si držel zhruba ve výšce ramen, a pak se odrazil ode dveří. Pomalým krokem se vydal mým směrem, ruku s hnědou pokrývkou hlavy spustil podél těla.

Jeho kroky se nesly tichou chodbou.

Mé srdce splašeně tlouklo.

Musela jsem si znovu utřít dlaně. No tak, Jade. Vzpamatuj se! křičel na mě vnitřní hlas. Máš ho tady, přímo před sebou, tak na něj vychrl tu omluvu!

Nejradši bych si odfrkla, ovšem nebyla jsem v situaci, kdy bych si to mohla dovolit. To bych ještě musela nějakou vymyslet a on by nesměl mít v ruce Tessin klobouk, který jsme schválně nechaly u koně, co má z klobouků panický strach!

Zatímco jsem sváděla slovní přestřelku sama se svým svědomím, zastavil se Ryan na dva kroky ode mě.

„Kovbojko," promluvil do ticha, „nejsem blbý. Vyjížďky, kroužky, tréninky..." jmenoval. „Myslíš, že mi to nedošlo?"