Mezi NÁMI

𝟼𝟺.

„Prosím o chvilku pozornosti!" Teta Luren hlasitě zatleskala. Ti, co se po každodenní poradě začali zvedat od stolu, ustali v jakémkoli pohybu a společně se zbytkem osazenstva se na červenovlasou ženu zvědavě ohlédli. „Jen připomínám, že za tři dny nás čeká velká přehlídka," promlouvala hlasitě ke svým svěřencům.

S Tessou jsme si vyměnily pohledy. Už za tři dny?!

Teta nás všechny po jednom pomalinku přejížděla očima. „Program je již daný a se všemi, kdo se přihlásili, počítám. A zároveň vás prosím, abyste poctivě trénovali svá čísla. Možná se to nezdá, ale ty tři uběhnou tahle," luskla prsty na levé ruce, aby dala zvláštní důraz na rychlost plynutí času. „Buďte proto připravení," dodala s povzbudivým úsměvem.

Wendy po mé druhé straně si hlasitě povzdechla. Po očku jsem na ni mrkla. Nevypadala s touto informací dvakrát spokojeně.

„Bude to jízda," ukončila Luren svůj proslov, načež nám dala znamení k rozchodu.

„To teda," neodpustila si Tessa poznámku.

***

Má dnešní jezdecká lekce se přesunula na odpoledne, jelikož ráno se pod Ryanovým dohledem proháněly v kruhovce holky z kroužku. Co jsem od něj nedávno zjistila, Emma se od toho incidentu se mnou na ranči neukázala. „Je to dobře," řekl mi tehdy Ryan, „ty holky jsou najednou všecky uvolněný."

Hned po obědě jsme se s Cameronem a Trentem vydali ke kolbišti. Za celou dobu svého působení na ranči jsem tam ani jednou nebyla. Na oslavách Dne nezávislosti jsem pomáhala v kuchyni a když jsem pak dostala volno, účastnila jsem se Pětiboje. Nebyl tedy čas tam zajít. A normálně bych tam stejně nešla, jelikož nevím, co bych tam dělala.

Kolbiště byla obrovská zastřešená budova na kraji ranče. Prostor pro závody ohrazený kovovými brankami lemovalo ze tří stran šest řad leviček poskládaných stupňovitě vzhůru. Nad tribunami i pískem vysypaným prostranstvím svítila silná halová světla rozmístěná v pravidelných rozestupech, aby dokázala rovnoměrně pokrýt celou plochu budovy.

Zatímco kluci pracovali v kolbišti a rozmisťovali jednotlivé barely, přičemž na sebe pokřikovali, nadávali nebo se prostě smáli, postávala jsem s Roxette v závěsu kousek od hlavního vstupu. Měla jsem tak možnost pořádně si cvičiště prohlédnout.

Pár metrů přede mnou byla užší ulička z kovového hrazení, jež vedla přímo do kolbiště. Předpokládala jsem, že tudy koně vbíhají do závodu a pak se zase vrací z arény. Nebyla nijak dlouhá, sestávala asi ze čtyř branek.

Zbytek prostoru mimo arénu byl vyhrazen pro uskladnění předmětů potřebných k závodění. Na jedné straně stály v řadě barely, byla zde i hromada tyčí a podstavců k nim, dopravní kužely nebo třeba poštovní schránka. Na druhé straně zase parkoval traktůrek s cisternou a hráběmi pro úpravu terénu během závodů.

Po necelé hodině měření, předělávání a rozmisťování barelů bylo hotovo a já se mohla konečně vyhoupnout Roxette do sedla.

„Naposledy jsem s ním něco dělal," mrmlal Trent nespokojeně, když odcházel z kolbiště. Během práce jsem ty dva moc nevnímala, tak jsem na něj jen nechápavě shlédla z hnědčina hřbetu. Černošský mladík se zastavil až u mě, načež párkrát pohladil Roxette po hlavě, když se za ním ohlédla. „Čtyřikrát se ujišťuju, že tam má opravdu naměřených devadesát stop. Prej jo, tak pokračujem dál. A pak nám to nevychází, protože ten idiot tam měl třiadevadesát," cedil tiše skrze zuby.

„Hele," ohradil se Cameron hlasitě. Musel Trenta zaslechnout, což bylo v naprosto tiché budově docela pravděpodobné. „Není ostuda něco nevědět!"