Mezi NÁMI

𝟺𝟻.

U oběda mě Cameron přemluvil, ať s ním jedu na vyjížďku. Respektive... dvakrát přemlouvat mě nemusel. Na jakýkoli větší odpor jsem neměla energii a nálada vzdorovat mu byla taky kdovíkde. Tudíž jsem mu jen bezmyšlenkovitě kývla.

Po jídle jsem se šla na pokoj převléct do již značně špinavých upnutých džín, které jsem zde využívala hlavně na jízdu, a černého tílka. Vlasy jsem si stáhla do culíku a vyšla ven.

Na chodbě jsem se ale zarazila. S povzdechem jsem zvedla pravou ruku, jež svírala můj mobil. Ve spěchu mi ani nedošlo, že jsem se pro něj natáhla a vzala ho s sebou.

Značnou chvilku jsem jen tupě zírala na zhasnutý displej a přemítala, jestli má cenu si jej brát s sebou. Jo, mohla bych mamce konečně něco vyfotit a poslat, ale... Ne.

Prudce jsem se otočila nazpět. Po odemčení dveří jsem se dovnitř pokoje vyklonila jen vrchní půlkou těla. Potřebovala jsem vidět, kam mobil po mém hodu dopadá a jestli vůbec trefil cíl. A i kdyby ne... Neřešila bych to.

Jenže ta malá krabička, co mi způsobila už tolik problémů, jen s šustěním přistála do měkké deky na posteli. Já věděla, že mi neuděláš tu radost a nespadneš mimo.

Dvě vteřiny jsem jej propalovala pohledem a pak za sebou znovu zavřela. Dveře se s bouchnutím samy přimkly.

Přesně tak, prolétlo mi hlavou, zůstaň tam, kde jsi. Pod zámkem.

Potřebovala jsem se odreagovat od toho všeho a vyjížďka se nakonec jevila jako dobrá příležitost.

Poněkud uvolněněji jsem se vydala k proskleným dveřím a následně prošla jídelnou na terasu. Poměrně příjemnou teplotu panující uvnitř hlavní budovy nahradilo šílené dusno.

Vzduch se mi v dálce před očima vlivem tepla vlnil a já při každém kroku vstříc stájím pociťovala, jak mi začíná být stále větší horko. Džíny se do tohohle počasí prostě nehodily.

Moc jsem nevnímala okolí. Míjela jsem lidi - známé i cizí, nereagovala na jejich pozdravy a jen kráčela dál. Byla jsem pohroužena do vlastních myšlenek, které se stále točily kolem řešení nového instagramového problému.

Něco ale dokázalo upoutat mou pozornost a přenést mě aspoň na vteřinu zpět do reality.

Malý černý notýsek válející se v trávě kousek od chodníku.

Zvědavě jsem nakrčila obočí a přešla na druhou stranu vydlážděné cesty. Sehnula jsem se pro ten sešit se zašpiněnými deskami a odrbanými rožky. Papíry uvnitř byla zažloutlé a dvoustránka, jíž notes ležel k zemi, pokrčená.

Rukou jsem oprášila zbytky smetí, co na papíře ulpěly, a deník následně zaklapla. Ještě jsem si jej zkoumavě prohlédla. Na notes tety Luren byl příliš malý.

S lhostejným pokrčením ramen a myšlenkou, že jeho majitele najdu později, jsem si sešit strčila do zadní kapsy džín a pokračovala v cestě ke stájím.

Roxette už stála u úvazu hned vedle... Rockyho.

Zastavila jsem se pár metrů od obou koní a překvapeně zamrkala.

Jenže strakatý zadek hnědo-bílého valacha byl příliš reálný.

Ale možná to nebude tak, jak to vypa-

Ani jsem nestihla dokončit myšlenku. Veškeré mé naděje na poklidně strávené odpoledne se rozplynuly v okamžiku, co Cameron vyšel ze stájí s rezavou kobylou na vodítku a Emmou v závěsu.

V ten moment jsem věděla, že dnes na Instagramu přibude nové video. Tentokrát z terénu...

***

Po týdnu jsem zpět s další kapitolou. Je trošku kratší, ale potřebuji se po té době, co jsem nepsala, dostat zase nějak do svého starého rytmu.

Vyjížďka s Emmou nezní pro Jade dvakrát lákavě, ale otázkou je - Byla to skutečně ona, kdo ty videa na Instagram nahrál? Bojí se Jade právem, že dnes na profilu přibude nové video?

Nezapomínejte, že každá rozsvícená hvězdička mě potěší!

♥ Lexi